Pompa

Vyprávění o bohaté rodině, v níž se udála velkolepá svatba, na niž se dostavilo více než sto padesát svatebních hostů

Motto "Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 14.10)

Člověk se v životě nenudí. Jste sice v důchodu, ale stačí, když se občas potkáte s Poláčkovou, to je ta, co pracuje jako hospodyně v rodině u Sýkorových, od ní se dozvíte věcí. Pracháči. Tam se tedy dějí věci. Obyčejný člověk je navyklý žít tak od výplaty k výplatě, občas si něco dopřát a pak rychle zpátky do každodennosti, která obnáší neustálé počítání, jestli s penězi vyjdu.

Jenže u těch Sýkorových mají snad i zlaté kohoutky Marnivost a marnotratnost nade vše. Zatímco někteří lidé u nás žijí na pokraji chudoby, Sýkorovi plýtvají tolik, že se to běžnému smrtelníkovi zdá až nemožné. To mi říkala Poláčková. Že bych zírala, kdybych viděla tu jejich pompézní svatbu. Přišlo více než sto padesát hostů. Všichni dokonale oblečeni. Nevěsta v šatech, za jejichž půjčení dala dva tisíce eur. Servírovalo se nejlepší z nejlepšího. Vše perfektně zorganizované, postarala se o to nějaká firma. Sýkora si bral svou přítelkyni, s níž už žil několik let. Ona je o dost mladší než on, prý vystudovala vysokou školu, ale nepracuje. Ona vůbec nic nedělá, pomineme-li její pravidelné nákupy v luxusních obchodech a sedánky se zelenými vdovami. Prý se jim tak říká. Zelené vdovy. To jsou ženské, které nechodí do práce, žijí v luxusu a nudí se. Občas se setkají se sobě rovnými, aby poklábosily o tom, která z nich má dražší oblečení od toho či onoho módního návrháře. A samou zmlsaností už nevědí, co by si daly do pusy.

Mladá Sýkorová je neplodná. Prý jí museli vzít dělohu. Podezření na rakovinu. Taková mladá a už má za sebou přechod. Ale dítě mají. Porodila jim ho nosnice. Tak se dnes říká ženským, které někomu odnosí dítě. A Sýkora dal své sémě nějaké ženské, aby jim dítě za určitý peníz odnosila. Nikdo neví, jestli to bylo těhotenství ze zkumavky nebo jestli s ní Sýkora šel. Ale prý to stálo dobrých dvacet tisíc eur. Vidíte. I takhle se dají vydělat peníze, i takhle se dá obstarat dítě. Sýkora je prý v rodném listě uvedený jako otec a nosnice jako matka. Teď bude probíhat adopce. Sýkorová si bude adoptovat syna svého manžela, kluk s nimi žije od narození a může mu být více než jeden rok. Neumím si představit veškerou tu mašinérii kolem toho. Poláčková řekla, že to není lehké, ale když máte kontakty, všechno jde. Kontakty a peníze.

Žiji obyčejný život obyčejné důchodkyně. Vím, že každý měsíc dostanu svou penzičku za celoživotní dřinu. Nemám se špatně, ale nemohu si vyskakovat. V životě jsem si splnila, co jsem si přála. Abych měla děti. Někdo si řekne, že to není moc vysoký cíl, ale pro mě ano. Aby žena měla své děti, aby se jí tím naplnilo mateřství, protože k ní patří, a ona si mohla říci, že nežila nadarmo. Můžete mít peněz, kolik chcete, ale přijde nemoc a ta dokáže s člověkem zatočit. Jako se Sýkorovou. Mladá žena, ale bez dělohy. Stejné jako když si koupíte kuře bez drobů. Něco tam chybí. 

Mám teď už jen jedno přání. Abych odcházela z tohoto světa se vším, s čím jsem se narodila. Abych měla obě nohy, obě ruce, všechny orgány a tak. Někomu se může moje přání zdát uhozené, ale mně na tom záleží. Někomu pro změnu záleží na penězích. Neumím si představit život v přepychu. Ale každému podle jeho představ, tak už to v životě chodí. Že nemůžeme být stejní, jinak by to byla nuda.