Pomocnice v domácnosti II

Pokračování vyprávění ženy, která pracuje jako pomocnice v domácnosti v zámožné rodině. Pan inženýr plánuje vstup do politiky, paní inženýrka pozvala novináře. 

Motto "Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo." (Kazatel, Kletba pošetilosti)

Zase se chytli. Pan inženýr s paní inženýrkou. Ta pak plakala, ještě že jsem si část toho, co si řekli, vyslechla, mohla jsem ji tak co nejdřív utěšit. Paní inženýrka vyčítala panu inženýrovi, že má pořád tu ženskou, že dělá rodině jen ostudu. A pak inženýr jí na to řekl, jakápak rodina, ať se radši paní inženýrka podívá, jaké děti vychovala (jako by to byly jen její děti), že jsou jen pro nezdobu, že mu to bude dělat problémy v politice. Když bylo po hádce, musela jsem dát paní inženýrce mokrý hadr na čelo, zatáhnout žaluzie a otevřít okno. To jsem si vyčetla, že to pomáhá, když má někdo migrénu. A že ji paní inženýrka měla pořádnou. Jenže ona ji má skoro každý den. Že jsou v tom nervy. Nervy z pana inženýra.

Pan inženýr to s tou politikou opravdu myslel vážně. Že založí svou stranu. Jenže v dnešní době je už tolik stran, že se v tom člověk ani nevyzná. To dřív byla jen jedna a lidi se aspoň tolik nehádali. Byl v zemi větší klid a pořádek a žádné hádky se v televizi nevysílaly. Proč taky, když to bylo jednou daný. Pan inženýr je hodně chytrý pán, má-li to vůbec zapotřebí něco nového zakládat, když má tak velkou firmu, která mu prý šlape. Hodně se o něm píše v novinách. To mi říkala Tonka. A taky říkala, že lidi, co maj hodně, chtějí ještě víc, a že pan inženýr toho nebude žádnou výjimkou. No uvidíme. Ale stejně si myslím, že v politice člověk toho moc nechytne. Jak je to dlouho, co exnul ten poslední politik, a dluhy po něm zůstaly, že se jeho rodina dědictví zřekla. Aby tak ještě pan inženýr přived firmu na buben, když mu to tak jde, až mu lidi závidí.

Paní inženýrka pozvala do domu novináře. Ne ty, co jen každého pomlouvají, ale ty, co píšou do časopisu o bydlení. A nechala celý dům nafotit, ti novináři proslídili nevím co všechno, ale když jsem pak ten článek četla v časopise, spíš jsem si řekla, že je to v dnešní době pěkně nebezpečný. I Tonka se mnou souhlasila, že je to skvělý návod, jak takový dům vyloupit. Já být takový zloděj, ještě jim poděkuju. Mám jen malý byt, ale abych si tam pozvala někoho, kdo by mi všechno zvizitýroval, to bych neudělala. Sice by se tam ukrást nedalo co, ale stejně. Třeba by se někomu mohly líbit hodiny, co mám po dědečkovi, a hned bych měla škodu. Zato paní inženýrka se pochlubila úplně vším. A když ti pánové odcházeli, jeden se ke mně přitočil a zeptal se mě, jestli bych nechtěla poskytnout intervjú, že bych za to dostala dobré peníze. Co prý vím o dceři pana inženýra, že prý má být na koksu. Jen jsem mu řekla, že slečnu moc nevídám, a čím ona topí, to mě nezajímá. Koks byl drahý už za komunistů, dnes lidi topěj plynem. Ale jestli i slečna, to opravdu nevim. On se rozesmál a řekl, že koksem myslel drogy. A já mu na to, ať s tím na mě nechodí, že o tom nic nevím. A tak to stočil na Adélku, co jako ona. A já jen řekla, ať takové malé dítě do novin netahají, že se spolu vyblbneme, když si hrajeme na ty rauty. A co tedy Ríša, syn pana inženýra, kolik už uhasil požárů, a co je prý pravdy na tom, že se dal k hasičům, aby si tam našel přítele. Že je znám svou orientací. Řekla jsem mu, ať už mi dá pokoj a ať nechá slušný lidi žít. Ale on byl neodbytný a pořád jako by se chtěl do pana inženýra navážet. Jestli jsem si nevšimla, že by chodil na ty swingr párty. Jo, řekl swingr, a já na to, že jestli si dobře pamatuju, že se tomu dřív říkalo swing a ten rád poslouchal můj tatínek, ale dnes se to už moc nehraje, a jestli ho má pan inženýr rád, to nevím. Že ho muzika spíš popouzí. Ten novinář se rozchechtal, a že jsem ještě ve svym věku nepopsaná, že se to prej nevidí. Ale odejít se mu nechtělo. Co si myslím o jeho politických ambicích, že by stálo o tom napsat článek. A já mu zas na to, že o panu inženýrovi nebudu poskytovat žádný informace, nebudu jako ta hloupá ženská, jejíž muž byl ve vysoký politice, a ona ukazovala novinářům jeho trenýrky. To bych nikdy neudělala. Ukazovat pušapky pana inženýra. A tak mi dali novináři pokoj. Aspoň prozatím.

A včera jsem zas něco zaslechla. To není, že bych je chtěla poslouchat, to je tím, že jim chci být nablízku. Kdyby něco potřebovali. Pan inženýr řekl paní inženýrce, že je potřeba upravit imič. To je mi ale slovo. Začala jsem gůglit, ale nic mi to nenašlo. Musím tedy příště víc poslouchat, abych z toho byla moudrá. Že by bylo lepší, kdyby byla pomocnicí mladá ženská. Ale to jste měli vidět, jak se paní inženýrka do pána obula. Jakápak mladší, že prý mu musí stačit ty, které se kolem něj točí u něj ve firmě. A zas mu vyčetla tu jeho. Ráda bych věděla, koho to že pan inženýr má. Paní inženýrka mu předhazovala, že je jen na mladý maso a že je ráda, že mají právě mě. Že se mnou se nespustí. To já bych ani nedovolila, aby se se mnou pan inženýr spustil. Moje maminka vždycky říkala "Co je v domě, není pro mě," a tím se já celý život řídím. Paní inženýrka si nic takového nezaslouží, i kdyby to po mně pan inženýr chtěl sebevíc. Nakonec ten svůj rozhovor uzavřeli tím, že bych se měla začít učit anglicky. Abych uměla ty nejzákladnější fráze, aby lidi viděli, že i taková pomocnice v domácnosti musí být studovaná a že oni mi to umožněj. Že vzdělání není jen pro bohatý.

A tak příští týden začínám s angličtinou. Já, která byla na jazyky tak tvrdá, nikdy jsem se rusky pořádně nenaučila a teď musím studovat jazyk, kde se všechno jinak píše a jinak vyslovuje. Ale že prý mě nebudou nutit, abych psala. Stačí, když budu mluvit. Co bych pro paní inženýrku neudělala, jsem jí vděčná, že mě nevyměnila za nějakou mladou. A řeknu vám, když se anglicky naučí černoši v Africe, proč by se nemohla naučit taková pomocnice v domácnosti? A docela se na to těším. Změna je život, to jsem slyšela, jak to říká pan inženýr někomu do telefonu...