Poděkování

I když léto pomalu končí, já jsem zatím žádné neměla, proto si potřebuji trochu odpočinout, abych nabrala nové síly i energii

Motto "Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí..." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.5, 1.6)

Tímto svým blogem bych chtěla moc poděkovat všem těm, kteří mi zachovávají trvalou přízeň a pomáhají mít zvyšovat karmu. Vždycky zažívám velké uspokojení, když vidím, že někoho oslovím. Někdy je to lepší, někdy je to horší, úplně stejné, jak to chodí v životě. Nevím, kdo čte mé blogy, ale byť by tu byl jen jeden člověk, jehož svým psaním potěším, i takové psaní má smysl.

Přes léto jsem hodně pracovala, ale přišel čas, kdy si musím dopřát volna a přesunout se někam, kde nejsou zvyklostí nejmodernější technologie, ocitnu se ve světě, který má co do modernosti daleko. Ale zřejmě něco takového potřebuji, zřejmě potřebuji vidět svět, jenž nikam nespěchá, svět, v němž se žije dle přírodních zákonů a jakýkoli hon za penězi je mu cizí.

Takových deset dní mi postačí, abych nabrala novou energii a snad i inspiraci ke své práci, již miluji, i ke svému psaní. Dny volna mi pomohou zapomenout na skepsi a melancholii, pocitů, jichž jsem teď plná. Nevím, zda je to způsobené přicházejícím podzimem či tím, co se děje na naší politické scéně, v níž slušnost a poctivost zbankrotovaly. A pro mě je něco takového zraňující, proto potřebuji být někde, kde se budu moci těšit jen z přírody, kde pocítím sílu života i jeho konečnost.

Moc zdravím své čtenáře, přeji si, aby mi uchovali svou náklonnost, a budu se těšit v babím létě. Napsala jsem už toho pěkných pár řádek a je z čeho číst. Opatrujte se a nezapomeňte na úsměv a na lásku v srdci, protože člověk se z lásky narodil, jak praví náš Karel Čapek...