Po smrti mít hlavně klid

O našem pohřebnictví si žádné iluze nedělám, myslím si, že je to jeden z velmi lukrativních obchodů. Měly by se pořádat výstavy, v nichž by se vystavovaly části lidského těla?

Motto "Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci." (Kazatel 5 - 6, Zamyšlení nad životem, 7.2)

Smrt si zatím neplánuji. Sice mám někdy pocit, že bych to tady nejraději zabalila, ale popravdě řečeno zatím důvod není. A myslím si, že si jen tak někdo neplánuje svůj odchod, v každém člověku snad stále dříme vůle tu pobýt. I když to jde s naší tělesnou schránkou z kopce, přesto se nám tady povětšinou líbí, kolikrát spíláme na vše, co je kolem nás, ale odejít se nám nechce. Svět je přeplněný všemožným zbožím, dle mého soudu nepotřebnými krámy, což mi někdo může vyvrátit tvrzením, že jsou to věci potřebné. Přiznejme si, že se nám dostává stále méně prostoru, ale přesto. Nechceme to jen tak zabalit, jsme stále zvědaví, co bude zítra, co teprve za týden, za rok. Kdepak, odchod se nechystá. Velmi často cítím, že se už nemám kam vejít, kam se vecpat. Krajina nám mizí, potraviny už nejsou tím, co bývaly, a přesto si přiznejme, že tu jsme rádi. Mnohdy bez partnera, mnohdy rozezleni na své potomky, někdy si zažehráme na své tělo, ale stále nás to tady baví. Alespoň mě ano.

O smrti tedy neuvažuji, zato mě občas přepadne myšlenka, jak to asi v tom našem českém pohřebnictví chodí. Kolikpak poctivosti tam najdeme, jak se rýžuje na smrti člověka, jak se vydělává na pozůstalých. Copak se děje s květinami, které pozůstalí zakoupí, zdali tyto květiny neplní ještě své další účely. Že se dají ještě prodat jinde, mohou být použity v jiných situacích. Jsme v České republice, nic nás nemůže překvapit. Spíš by nás překvapilo, kdyby květiny necirkulovaly a zůstaly u zemřelého. Někdy mě i napadá, jak je to s rakvemi, zda se tělo zemřelého nepřeloží do jiné, levnější než je ta, již zaplatili pozůstalí, rakev se vyčistí a může přijmout dalšího nebožtíka. A jeho čeká obdobný osud. V dražší rakvi se ani neohřeje, aby poputoval do levnější. A pěkně dokola, rakev se musí točit jako letadlo. Doletí do destinace, a než se nadějete, už letí zpět. A pak zase tam, pořád dokola. Někdy mě napadá, zda v obřadní síni je v rakvi uložené správné tělo nebožtíka nebo se ani pohřební služba nezabývá tím, kdo v rakvi leží. Pozůstalí většinou neunesou pohled na zemřelého a z toho se dá vytěžit. Může se tak spoléhat na to, že truchlící ani nepostřehnou, že oplakávají někoho jiného.

Zaslechla jsem o jakési výstavě lidských orgánů. Vystavit se dá opravdu úplně všechno, proč tedy nevystavit něčí hlavu, pánev či jiný orgán. Na svou adresu chci jen podotknout, že bych si nepřála, aby někdo po mé smrti vystavoval moje játra, ledviny či jiný orgán. Mám k tomu jediný důvod. Po smrti se chci opravdu vyspat a nechci, aby byla na světlo boží vytažena třeba moje dolní končetina. Nebo žebro. Nebo prs. Když odejdeme z tohoto světa, čeká nás věčný spánek. Ale jak se nám může spát, když nám seberou třeba dlaň nebo rameno? Za života jsme si to světem kráčeli v plné zbroji, proč bychom měli na své věčnosti být o něco ochuzeni?

Jsou u nás lidé, kteří se rozhodnou, že až jednou zemřou, bude jejich tělo putovat na výzkum. Chtějí být něco platní i po smrti. Znamená to, že se tak jednou může část jejich těla objevit i na výstavě? Nebo jsou určeni pro začínající mediky? Jejich počin je vskutku racionální, nevím, zda jejich rozhodnutí plyne z toho, že chtějí být užiteční i po smrti, nebo jsou v tom peníze. Třeba ušetří za pohřeb a vyhnou se tak hypotézám o rakvích, květinách a všemu, co je s pohřbem spojené. Ať je důvod dát své tělo po smrti k vědeckým účelům jakýkoli, jedno by mělo platit. Nepořádat výstavy, na nichž by bylo lze vidět skutečné lidské orgány, skutečné části lidského těla , protože se to jednoduše nehodí.