Plamen svíčky

Život člověka lze přirovnat k plamenu svíčky, každému z nás hoří jinak dlouho, někdo odchází nečekaně

Motto "Kdo zatvrdí svou šíji proti domluvám, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízena muži Chizkijášovými, 29.1)

Za rok by byla oslavila čtyřicítku. V tom věku ženy mohou vypadat ještě velmi dobře, zvlášť v dnešní době, kdy je možno obstarat si všechna možná udělátka na to, aby měly mladistvý vzhled. Jenže toto neplatilo pro Emilku Koláčkovou. Už samotné jméno jakoby v sobě neslo kulatý tvar a bohužel Emilka byla více než kulatá. Jako malé dítě vypadala nadmíru boubelatě. Jako kojenec to ještě šlo, ale její tělo nabíralo na váze snad geometrickou řadou. A ona se tak často stávala terčem posměchu zlomyslných dítek, která se jí za její tloušťku a neohrabanost posmívala. Rodiče měli jen ji, a když přišla domů s pláčem, utěšovali ji něčím dobrým k snědku. "Hlavně že ti, Emilko, chutná a jsi zdravá." Slova, která Emilka slýchávala téměř dennodenně od chvíle, kdy začala brát rozum.

Od puberty se začala stále více uzavírat do svého světa, netrávila čas se svými vrstevnicemi, nikdo se s ní nechtěl kamarádit, všichni se za ni styděli. Jediní, kdo na Emilku byli pyšní, byli její rodiče. Také bojovali s nadváhou, ale ta nikdy nedorostla do takových rozměrů, jakých dosáhla jejich jediná dcera. Ve dvaceti se už přehoupla přes sto kilogramů, ale ručička na váze se posouvala dál. Možná měla Emilka štěstí v nešťěstí, když se jednou  cestou z práce seznámila s řidičem Otou. Ten byl jak za groš kudla a při pohledu na mladou ženu, jejíž rozměry naháněly jiným mužům hrůzu, k ní pocítil  jakousi lítost. Sám dost nesmělý, se ženami měl problémy navázat jakýkoli vztah, se tehdy překonal a pozval Emilku do kina. A tím začala jejich láska.

I když všichni Otovi manželství s tučnou ženou rozmlouvali, on jich nedbal a za ženu Emilku pojal. A narodili se jim postupně dva chlapci. Emilka nabyla ještě mohutnějších rozměrů, její váha už se blížila ke dvěma stům kilům a vypadalo to, že to ještě není konec. A spustilo se mnoho zdravotních problémů, z nich nejvážnější se jevila cukrovka. A zavodňování organismu. Jenže Emilka místo toho, aby dbala rad lékařů, prášky neužívala, stále více se zavírala doma, odkud řídila svou rodinu. Manžela a děti. Pohyb jí činil stále větší problémy, nechtěla chodit ven a dohlížela na děti jen z okna. Naučila je samostatnosti, rychle si osvojily chod domácnosti a jako velmi malé byly schopny zvládat domácnost.  Ota se snažil, aby rodinu uživil, pracoval přesčas, aby mohl přinést co nejvíce peněz. Byl šťastný při vědomí, že si vzal ženu, již miloval, a že má dva zdravé kluky. I on byl ale dálkově řízen svou ženou a vykonával, co ona vzhledem ke své tloušťce nedělala. Chodil nakupovat, uklízel, někdy uvařil.

Žili ve zvláštní pospolitosti tihle Koláčkovi. Žili jen pro sebe, svět kolem je příliš nezajímal. Nákupy obstarávaly děti nebo manžel. Emilka vše řídila z křesla v obývacím pokoji. Jakékoli náznaky na to, aby vyhledala lékařskou pomoc, odmítala. Bála se jít k lékaři, bála se, že by ji poslal do nemocnice, a kdo by pak dohlédl na malé školáky. A tak na ni nikdo netlačil, ona si nestěžovala, jen bylo patrné, že se necítí dobře. 

Den, kdy se jí udělalo zle, nebyla doma sama. Mladší syn ležel s chřipkou ve svém pokoji, když zaslechl maminčino naříkání. Přiběhl k ní a viděl, že se jí špatně dýchá, ale maminka mu řekla, že nesmí volat lékaře, že to zvládne. Chlapec byl vyděšený a poslechl. Po chvíli Emilka začala jen sípat a jemu to už nedalo a zavolal babičce. Ta zavolala záchranku, která přijela do několika minut. A začal boj o život. Lékaři se snažili navrátit Emilku do života, oživování trvalo nekonečné tři hodiny, aby byl nakonec vynesen ortel smrti. Emilčina svíčka dohořela a její odchod způsobil v rodině pohromu. Nikdo netušil, jak je její stav vážný, všichni věděli, že by potřebovala léčení, ale nikdo ji nedokázal přimět, aby vyhledala lékařskou pomoc.

Emilka se bála odejít do nemocnice, měla obavy, kdo by se postaral o její dva syny. Teď odešla navěky, škoda, že jí nikdy nedošlo, že je smrt konečná diagnóza, že její děti zůstanou osiřelé. Kdyby byla více dbala rad lékařů, kdyby byla neupadla v neochotu udělat něco se sebou, mohla tu dnes být a radovat se ze života...