Plačka uhekaná

Vyprávění osmdesátileté seniorky o sousedce, jíž je přesšedesát, ale pořád si na něco stěžuje, s ničím není spokojená

Motto "Šediny jsou ozdobnou korunou, lze je nalézt na cestě spravedlnosti." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 16.31)

Řeknu vám, že tahle Motyčková je tady za trest. Za trest na tomto světě. A když ji člověk potká, je to také za trest. Já se jí raději vyhnu, protože se mi protiví poslouchat ty její věčné litanie úplně nad vším. Vždyť si to vezměte. Mně bylo letos osmdesát, manžel bude slavit za rok a mohu říci, že se oba těšíme z toho, že tu jsme. Sice v důchodu, ale pro mě je to asi nejlepší čas mého života. Cestujeme, já sice jen u nás, ale manžel létá dvakrát ročně k moři. Už má u Eximu zlatou kartu. Někdo by řekl, kde na to bereme, ale budete se asi divit, stačí nám na to náš důchod. Máme dohromady dvacet tisíc. A k tomu dvě dcery, tři vnoučata a čtyři pravnoučata. A těm je pořád co kupovat. Ale proč bychom jim nekoupili, vždyť ani my se nežinýrujeme a chodíme oblečeni tak, abychom se za sebe nemuseli stydět. Asi jsme trnem lidem v baráku, protože nám záleží na tom, co máme na sobě. Člověk může být dobře oblečený, a přitom to moc nestojí. Stačí jít do sekáče či Rodinky, tam si nakoupíte věcí za babku. Babka si nakoupí věcí za babku, aby vypadala dobře.

Ale zpět k té Motyčkové. Letos oslavila šedesát šest, ale chová se na sto. Je to hekna, plačka, která si pořád na něco stěžuje. Nerada ji potkávám, nerada s ní hovořím, protože je to taková upírka. Vysává z člověka energii. Jako třeba dneska. Pleji záhon před domem, vyjde Motyčková a už to začne. Jak ji bolí záda, že ani nemůže spát, a přes den to není k vydržení. Zatímco já jsem ohnutá a pleji, ona u mě jen postává a heká. A že by někdy přiložila ruku k dílu? Na to můžete zapomenout. Kolikrát už mi říkala, že taky koupí nějakou tu sazeničku, ale zůstalo jen u řečí. Vlastně nikdo z baráku nehne ani prstem, aby mi pomohl či něco koupil. Ale tím se já netrápím. Pro mě je důležité, aby záhony nějak vypadaly. Plačkové jsem řekla, že veselá mysl se rovná půl zdraví. Ale to je, jako kdybyste házeli perly sviním. Nic jí nedochází, je natolik oddána svým problémům, že ji nic jiného nezajímá. A mele stále o jednom a tom samém. O křivdách, které se jí v životě staly, to přidává slzy, pak mele o lidech v baráku a o tom, jak je v obchodech špína. Ale hlavně o zdraví. Jak ji bolí to či ono, že se to nedá poslouchat. V jejím věku jsem jezdila nakupovat na kole. A ona? Ta už je teď mrtvá, a to ještě u ní ani zubatá nezazvonila.

Víte, je mi sice osmdesát, ale vůbec si to nepřipouštím. A manžel ten už vůbec ne. Nehádali byste mu jeho věk, je pořád svižný jako zamlada. Máme zahrádku a na ní trávíme čas od jara do podzimu. Jak se na ní nadřeme, ale prospívá nám to. Každý den mohu být  uprostřed květinového království, a nejen jeho. Pěstujeme trochu zeleniny, abychom měli bio potraviny. Nepřejídáme se, maso jsme omezili, spořádáme spoustu naší zeleniny a k tomu ovoce. A nějak se to na nás podepisujeme. Že není na nás věk tolik vidět.

Zatímco my jsme s mužem pořád někde v luftu, Motyčková jen zevluje doma. Spolu se svým mužem. Bývají naloženi v okně a jen tak čučí. Sledují, kdo jde, kdy jde, Motyčková ví o každém šustnutí. Hádá se a je vulgární. A to jejímu zdraví rozhodně nepřidá.

Člověk bez pohybu se rovná katastrofa. Pro mě je nejhorší čas zima. Ještě beru Vánoce, ale pak by mohlo přijít jaro a já bych mohla být zpět ve svém milovaném květinovém království. I v zimě nedokážu být doma, jsem taková hyperaktivní babka, která chodí na dlouhé výšlapy. Samozřejmě s manželem. Ten je sice po operací obou kolen, ale i tak. Vyšlapuje si jako štramák. Člověk nemá hledět do minulosti, ta vás sváže, člověk se má těšit z přítomnosti. A to mi jde, a manželovi rovněž. Někdo si řekne stáří, ale i stáří může být krásné. Jako když se zakousnete do uzrálé hrušky a z ní teče sladká šťáva. Tak se já cítím. Sice mě v noci berou křeče a ráno mám pocit, že je mé tělo celé ztuhlé. Ale člověk se tomu nemůže poddat. Musíte cvičit, protahovat své tělo a ono si dá říct. Jako to moje. Ráno vrzající babka bez zubní náhrady, ale jakmile se rozhýbám, dám zuby a trochu se namaluji, jsem kočka. Je dobře, když se žena cítí jako kočka, bez ohledu na to, kolik je jí let. Kočky jsou krásná zvířata, ladná, v některých zemích uctívaná. V naší zemi se kočky nectí, ale jde-li o dvounohou, to pak ano. Ctím sama sebe, můj manžel mě ctí a věřte, že se s takovým pocitem parádně žije. Kdepak Motyčková, ta ať si zůstane zaseknutá v těch svých negativních emocích, ta nemá ze života nic, kdežto já a manžel zatím lokáme život plnými doušky. A tak to má být.

Na světě je krásně a je jedno, kolik je vám let. Důležité je, co máte v sobě, jestli světlo, nebo tmu. A já zatím hořím jako pochodeň, jsem louč prozářená a dávám to svému okolí pocítit. Kdežto Motyčková je tma, temná stoka, která o životě neví vůbec nic. Její škoda a nejen její. Také všech škarohlídů, kteří nevidí, že je život dar a je nutno jej tak přijímat. Žena seniorka je jako uzrálé ovoce, muž senior jako zrající sýr. A když obojí zkombinujete, je to chutné a vy cítíte, že nemáte dost, nemůžete se nasytit. A o tom život je...