Petardy a dělbuchy

Je tu opět konec roku, který někteří lidé stráví tím, že se zlijí pod obraz jako ruský mužik a pak jdou pálit dělbuchy

Motto "Chytrý vidí nebezpečí a skryje se, prostoduší jdou dál a doplatí na to." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 27.12)

Máme tu opět konec roku, který někteří lidé stráví tím, že se zlijí pod obraz jako ruský mužik a pak jdou pálit dělbuchy. Současný prezident označil část naší populaci za dementní, alkoholiky a s inteligencí, jež se pohybuje pod průměrem. Dá se očekávat, že lidé z této líhně jsou právě jeho voliči, neumí totiž příliš používat svůj zdravý rozum. Otázkou je, mají-li jaký, když chápou konec roku jako čas, kdy se zpijí pod obraz a pak vypalují petardy. Čím hloupější člověk, tím víc kolem sebe nadělá po půlnoci rámusu. 

Komunisty nemusím, nicméně musím přiznat, že se dělbuchy a rachejtle za jejich vlády nekonaly. Silvestr se odehrával jinak. Žili jsme v prvorepublikovém domě, v němž rodiny spolu dobře vycházely, což se projevilo i tím, že slavily konec roku společně. A všichni se uměli bavit. Vyprávěly se vtipy a historky, zpívalo se, někdy i tančilo, můj tatínek vše natáčel na kameru. Černobílý film, který si pustím, mě navrací do časů, kdy lidé nebyli napojeni na IT civilizaci, měli k sobě blízko a nepotřebovali k rozloučení spoustu randálu a nepořádku, když se loučili se starým rokem. V dnešní době si někteří rádoby odstřelovači nedokáží představit vítání nového roku jinak než za asistence dělbuchů.

Vietnamci jsou sice dobří obchodníci, ale na druhé straně je jim úplně jedno, co prodávají. Patří sem i dostupná marihuana či zábavní pyrotechnika, která může být laikovi velmi nebezpečná. A tak jsou na konci roku v pohotovosti hasiči, záchranáři či policisté, kteří musí bohužel řešit nezodpovědnost těch, kteří si nakoupí pyrotechniku u Vietnamců, přičemž se mnohdy jedná o výbušniny, s nimiž si poradí jen zkušený odstřelovač. Jenže jsme v České republice, která je až příliš liberální ke konzumaci alkoholu dětí a mladistvých, stejné platí i o zábavní pyrotechnice.

Nejde jen o neskutečný popůlnoční rámus a nepořádek, jde o to, že tímto trpí i domácí zvířata či zvěř v lese. Kdysi jsme mívali fenku, říkali jsme jí Lady. Přinesl ji tenkrát můj bratr, když studoval na lékařské fakultě. Malé štěně, které nebylo příliš hezké, spíš se na něm podepsaly různé geny, hrozilo mu, že se jej nikdo neujme. Ale bratr ji přinesl a my si ji všichni od prvního okamžiku zamilovali. Lady se pro nás všechny stala váženým rodinným příslušníkem, kterému jsme byli s to plnit přání v podobě nejrůznějších mlsků. Dožila se úctyhodného věku, dožila se i Sametové revoluce, proto i ona měla možnost poznat dělbuchy. Ani nemusím psát o tom, jaké zděšení jí hluk z třaskavin přinášel. Nebyla k uklidnění, celá se třásla, srdíčko jí bilo na poplach a jediným místem se jí stala šatní skříň. Tam se zahrabala a vůbec nevycházela, natož aby si vzala nějakou laskominu.

Dnes už tu Lady není, ale jsou zde jiná zvířata, z nichž některá mohou být stejně citlivá jako naše Lady. Bohužel na to většina lidí nebere žádné ohledy, proč taky, když mnoho lidí ztratilo ohled k jiným. A tak nás opět čeká noc opilců, noc amatérských odstřelovačů, kteří budou moci být rádi, když si nezpůsobí žádné zranění, případně zranění někomu jinému. Čím větší prázdnota člověka, tím větší rámus kol něho...