Peněženka

Vyprávění mladého muže o tom, jak si musel před Vánocemi vzít zvláštní zálohu, protože jinak by do příští výplaty těžko vyšli . 

Motto "Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kteří jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou..." (Žalm 37)

V poslední době mám pocit, že mě provází samá smůla. Byl jsem více než dva roky bez práce, protože jsem se zotavoval z úrazu ruky, museli jsme to s mou Blankou tlouct, jak se dalo. Oba pocházíme z dětského domova, v tomto směru máme podobný osud. Naše mámy byly štětky a feťačky, zřejmě se v jejich životech nic nezměnilo a ony si žijí svůj život povětrných ženštin s fetem na ústech. Ani já, ani Blanka nevíme, kdo jsou našimi otci. Nemáme je v rodném listě. Ale přesto. Potkali jsme se jednoho dne ve vlaku, dali se do řeči a je z toho naše láska, ale hlavně naše malá šestiměsíční Adélka.

Když vyrůstáte v dětském domově, je o vás postaráno. Ženy, které nám aspoň trochu poskytovaly mateřské zázemí, se k nám povětšinou chovaly hezky. Říkali jsme jim tety a já jsem miloval Jitku. Kdybych se mohl narodit ještě jednou, měl bych jen jediné přání. Aby byla mou mámou Jitka. Žena, která nikdy nedala najevo únavu, vždy nablízku, aby vám pofoukala dětské bolístky. Nejhorší je v životě dětí z děcáku období, kdy dosáhnou osmnácti let, kdy dokončí školu, potom už není pro ně v děcáku místo. Velmi těžké a bolestné. Štěstí, že jsem se potkal s Blankou, která na tom byla obdobně. 

Začali jsme spolu žít, když nám bylo dvacet, po roce jsme se vzali. Já jsem se vyučil elektrikářem, Blanka cukrářkou. Práci jsme našli, ale plat žádný zázrak. Oba pracujeme v malých soukromých firmách, v nichž z vás dřou kůži, ale moc peněz nevyděláte. Teď vlastně pracuji jen já, Blanka je na mateřské. Nejsme zvyklí na žádný zvláštní luxus, spokojíme se opravdu s málem, pro nás je hlavní věc, že máme jeden druhého a malou Adélku. Je to náš zlatý andílek, kterému dáváme lásku, o niž jsme byli oba dva ochuzeni.

Pracuji ve firmě, která vyrábí vzduchotechniku. Velí jí dva bratři, ten starší ujde, zato ten mladší je namyšlený prevít, který vám dává ostentativně najevo, že jste pro něj nula. Jste pro něj nula, protože nemáte každý druhý rok nové BMW, nejezdíte na exotické dovolené, nemůžete si dovolit luxus oblečení Huga Bosse. Nemám ho rád. Nikdo ze zaměstnanců ho nemá rád. Za jeho povýšenost. Ale jsme zticha, jsme rádi, že máme práci. Tady na severu je situace s prací více než hrozná, každý vezme za vděk tu, která se mu nabízí. Zatímco naši bossové jezdí v luxusních autech, my jezdíme s dodávkami, které jsou technicky na štíru. Loni se dokonce stal smrťák. Franta se vracel od zákazníka, na silnici náledí, on dostal smyk a skončil ve stromě. Na místě mrtev. Vyšetřením se zjistilo, že pneumatiky měly být dávno nové. Na sobě nešetří, na nás ano a může to skončit i smrtí. Vydělávám si osmnáct tisíc hrubého, někdy dostanu prémie, ale to opravdu někdy. Žijeme ve svém vlastním bytě, pouze dvě místnosti, ale jsme šťastní, že máme svůj domov. K tomu jsme si museli vzít hypotéku. Musíme hodně počítat, hodně obracet každou minci. Jsou dokonce dny, kdy v našich kapsách jen mince cinkají. Ale nezoufáme, máme jeden druhého a víme, že společnými silami se dá zvládnout všechno. 

Předevčírem jsem byl za šéfem, abych jej poprosil o zvláštní zálohu. Nějak se nám teď před Vánocemi nedostávalo peněz, proto jsem za ním zašel, abych mohl dostat mimořádnou zálohu deset tisíc. Sice jsem natrefil na toho mladšího, starší patrně někde proháněl nějakou ženskou sukni, ale dá se říci, že můj šéf přece jen změkl v čase předvánočním. Na nic se neptal a já peníze dostal. 

Z práce jsem jel nakupovat. Nakupování mi nevadí, ale nesmí být obchody přecpané lidmi. Jako před Vánocemi či jinými svátky. To je unavující a otravné, nicméně každý musí toto absolvovat, ať chce, či ne. Ve svých výdajích musíme být s Blankou uvážliví, nekupujeme nic, co zrovna nepotřebujeme. Navíc máme malý byt, jenž neposkytuje žádné zbytečné prostory pro hromadění věcí. Když jsem stál ve frontě a sledoval, co všechno lidé kupují, přišlo mi to zbytečné. Ale je to věc každého. Fronta jak blázen, pokaždé mám pocit, že se naplňuje Murphyho zákon. Stojím ve frontě, která se zasekne. Někdo má problémy s platební kartou, někdo si zapomene zvážit ovoce a já nevím, co ještě. Jenže dnes je tomu jinak. Já jsem tím, kdo prodlouží čekání ke kase. Ve chvíli, kdy chci vytáhnout peněženku z kapsy, zjišťuji, že mi kapsu někdo prořízl a peněženku ukradl. Jsem hlupák. Dnes už to vím, že jsem hlupák, který nemá obdoby. Z blbého zvyku dávat si peněženku do zadní kapsy jsem přišel o celý deset tisíc mimořádné zálohy. I přivolaná policie nemohla pomoci, jen potvrdit mou neopatrnost.

Cítím v sobě hořkost, vztek, že bych se rval, kdybych na dotyčného lumpa narazil. Cítím se provinile, je mi líto Blanky, protože se zálohou počítala. Když přijdu domů a vše Blance vylíčím, jen tiše poslouchá. Je ze všeho očividně rozrušená, ale pak vezme do náručí malou Adélku. "Tak ukaž, Adélko, svůj první zoubek tátovi," při těch slovech naší malou zatřese, ta se rozesměje a já mohu poprvé spatřit bílou perličku v ústech našeho andílka. Kouzelný okamžik. Okamžik, který ze mě sejme zlost na padoucha, který mi v předvánočním čase ukradl peníze. Život někdy zabolí, ale přesto je krásný, když poprvé uzříte perličku v ústech svého dítěte...