Péče o rodiče - seniora

Myslím si, že jsem si v dnešní době zvykli na to, že žijeme, že se nám žije dobře, jaksi jsme si z mysli vytěsnili okamžik, kdy je nutno pomoci přestárlému rodiči. A není to ani za mák lehké.

Vyspělé společnosti se vyznačují tím, že mají vybudovaný sociální systém, jenž zahrnuje i péči o seniory. Když jsem byla dítě, myslím si, že to takhle nebylo. Rodina mé tety žila na statku, žily tam tři generace. Prarodiče, jejich děti a jejich vnoučata. Naprosto přirozeně přecházela péče o staré rodiče na jejich potomky. Smrt byla brána jako něco, co v životě přichází. K tetě jsme s rodiči jezdili často. Vzpomínám si, že při jedné z návštěv umíral tchán mé tety. Vše se odehrávalo v sednici, v níž se celá rodina setkávala. V rohu stála postel a na ní odcházel dědeček. Byli jsme všichni přítomni. Když dědeček zemřel, jeho tělo se přeneslo do sváteční místnosti, v níž jsme se s ním loučili. Tento zážitek ve mně nezanechal negativní vzpomínku. Vše probíhalo v klidu bez vyhrocených emocí. Člověk jednou na svět přichází, pak jednou odchází...

Moje maminka se blíží devadesátce. Před několika týdny si zlomila levou paži. Byla nutná operace. V nemocnici strávila víc než tři týdny a pak byla předána do domácího léčení. Maminka si zvolila, že chce být u mě, u bratra být nechtěla. Když ji přivezli, vypadala jako chodící mrtvola. Neuměla jsem si představit, co obnáší péče o seniora. První noc byla hrůzná. Skoro jsem nespala, poslouchala jsem, zda dýchá. Ráno mi maminka řekla, že chce jít do eldéenky, že nechce být nikomu na obtíž. Kde není vůle, není ani cesta. To jsem jí řekla. A velmi důrazně. Nač vše v životě vzdávat, to není moje poloha. Tuto bojovnost jsem zdědila po svém tatínkovi, který mou mamku po celý svůj přesdevadesátiletý život vedl. A mamce to jaksi došlo, že život bez vůle není život. Když jsem se odpoledne vrátila z práce, nečekala mě tu chodící mrtvola, ale člověk, jenž si řekl, že to tedy zkusí...

Zpočátku jsem musela mamince pomáhat s mytím, oblékáním, dávkováním léků...velmi náročné, protože jsem se vše teprve učila. Po deseti dnech mé péče se mi vše vrátilo. Maminka pookřála, už se umí umýt sama, umyje si sama i vlasy, obléká se sama, dávkuje si léky. Já se sice vnitřně cítím ubitá, nicméně výsledek mé péče se dostavil...

Včera jsem maminku odvezla do lázní, stráví tam jeden týden. Není to vůbec levná záležitost, týden stojí cca 22 tisíc. Mamka je poprvé ve svém životě v hotelu, jenž má vysoké hodnocení (jako rodina jsme sice pravidelně cestovali do Bulharska, ale jen pod stan). Neumíte si představit, jak náročné je vysvětlit nezkušenému seniorovi, jak to funguje v hotelu. Nechala jsem ji tam s tím, že si musí poradit sama. Připadala jsem si jako matka, která opouští své malé dítě. Ale nemusela jsem mít obavy, mamka se zorientovala velmi dobře. Jen dnes se dopustila malého faux pas. Vkráčela do restaurace na oběd v županu. Zrovna se vracela z jedné z procedur a myslela si, že je doma...taktní personál ji upozornil na nevhodný dress code.

Péče o starého rodiče? Náročné, určitě senior lépe prospívá, může-li pobývat doma, žádná eldéenka, ale péče nejbližších. Ono se jim to jednou dozajista vrátí. Mně třeba v tom, že jsem naučila mamku, jak to chodí v hotelu, kam zavítala poprvé v životě ve svých téměř devadesáti letech...