Parohy od mého syna

Vyprávění muže, který zůstal po rozvodu se dvěma syny, založil s nimi vlastní firmu. Oženil se podruhé, vzal si mladou ženu...

Motto "Můj synu, dbej na mé výroky, chovej mé příkazy ve svém nitru. Dbej na mé příkazy a budeš živ, střez moje učení jak zřítelnici oka." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Ještě o cizí ženě)

To, že mi parohy nasadí můj vlastní syn, bych nikdy nečekal. Asi by se to nestalo, kdyby nebyla Gábina mladší o šestnáct let. To jsem si neuvědomil až v manželství s ní. Líbilo se mi její mládí, já jsem nikdy na svůj věk nevypadal, všechno se zdálo být jako v pohádce. V pohádce, jejíž konec není pohádkový.

Po rozvodu s první ženou jsem zůstal se syny, Jakubem a Davidem, sám. Kluci nechtěli jít k mámě, protože hodně pila a ráda střídala partnery. O děti moc zájem neměla. Já jsem byl rád, že mohou být kluci se mnou. Rozuměli jsme si, všichni milujeme auta, a když kluci dospěli, založili jsme si vlastní firmu. Opravy aut a klempířství. Byli jsme věčně v práci, věčně špinaví, ale spokojení, protože nám naše práce přinášela slušné peníze.

Jednou si k nám dala opravit auto mladá slečna. Gábina. Líbí se mi křehké blondýnky a ona byla právě takovou. Zamiloval jsem se do ní, asi to bylo způsobené i tím, že jsem byl dlouho sám a žena mi chyběla. Pozval jsem ji na večeři a ona se tomu nebránila. A tak jsme začali svůj vztah. Úplně jsem tím omládl, můj život dostal nové rozměry a já věděl, že bych si ji chtěl vzít. Staršímu Jakubovi bylo tenkrát dvacet čtyři a mladšímu Davidovi devatenáct. Mně ještě nebylo ani padesát a Gábina oslavila své třicetiny. Věkový rozdíl nám nevadil, cítili jsme se spolu dobře a plánovali si společnou budoucnost. Novému manželství jsem se nebránil. Když bydlíte v malém městě, lidé tu upřednostňují tradiční modely rodin a já rovněž tíhnu k tradici.

Bydlíme ve vilce. Já obývám první patro a kluci přízemí. Po svatbě se Gábina nastěhovala k nám. Prožíval jsem jedno z nejhezčích období svého života, jako by tu vše bylo poprvé. Krásný čas zamilovanosti a myslím si, že se Gábina cítila obdobně. Plánovala se mnou dítě, já bych se už bez dalších potomků obešel, ale jejímu přání jsem vyhověl. Narodil se nám malý Oliver. Pro mě se jeho narozením život příliš nezměnil. Už jsem si zažil otcovské role až dost, ale pro Gábinu to bylo poprvé. Musím přiznat, že jí mateřství sluší. Něco se v ní změnilo, jako by se stala víc citlivější, vnímavější a svou pozornost hodně věnovala malému.

V podnikání jsem se těšil podobnému naplnění jako v soukromém životě. Dařilo se nám a o nové zakázky jsme nouzi neměli. Hodně jsem dřel. Doma na mě čekala má mladá manželka a já jsem ji chtěl zahrnout penězi. Která žena je nemá ráda. A pro samou práci jsem už neměl tolik energie na syna a někdy jsem i ztrácel chuť na sex. A tím se vše nastartovalo. Aniž bych to byl tušil. I Gábina mě tolik nevyhledávala, ale já to spíše přikláněl její roli mámy.

Před měsícem jsem myslel, že svého staršího syna snad zabiji. A když nezabiji, strašně jej alespoň zmlátím. Přistihl jsem ho i s Gábinou v objetí. A došlo mi, že to není jen přátelské objetí, ale bylo v tom něco víc. A oni se mi přiznali. Přiznali se mi k tomu, že se do sebe zahleděli a je to silnější než oni. Touží po sobě a chtějí spolu žít. V té chvíli jsem viděl rudě a musel jsem odejít, jinak bych za sebe neručil.

Jak dlouho trvalo mé nové štěstí? Moc dlouho ne. V domě je cítit chlad, rozpaky, pocity trapnosti, Jakub nepřišel do práce, jen mi sdělil, že by si raději našel práci někde jinde. Že by nedělalo dobrotu, kdybychom spolu nadále pracovali. Gábina mi řekla, že si myslí, že bychom se měli rozejít, že to byl z její strany velký omyl. Že mi nechtěla ublížit, že nepředpokládala, že by se v jejím životě mohl objevit někdo nový.

Odstěhovali se. Gábina s Oliverem i Jakubem, pronajali si někde byt a já  zůstal v baráku sám s Davidem. I na něm vidím, jak je z celé situace nesvůj, řekl mi, že by mě nikdy neopustil a v práci to potáhneme jen my dva. Co nadělat, život jde dál. Oliver bude mít ze všeho v hlavě guláš, ale nejsou mu ani dva roky, časem si zvykne. Pro mě je to vše podstatně horší, zvyknout si opět být sám a nemyslet na parohy, které mi nasadil můj vlastní syn. Někde jsem kdysi četl slova klasika, bylo to něco v tom smyslu, že se mládí nesnášívá se stářím. Musím tomu dát za pravdu a není mi veselo. Inu, je to život a ten píše příběhy, jako je ten můj...