Panoptikum střední školy uprostřed Evropy

Sice jsou teď letní prázdniny a školy jsou zavřené, ale není od věci nahlédnout do zákulisí jedné školy uprostřed Evropy. Zvu vás k dalšímu čtení.   Helena Vlachová

Maloměsto. Kdo tam nežil, nepochopí. Člověk uvyklý prostoru se tam dusí. Člověk úzkoprsý, malicherný, nachází v maloměstě živnou půdu pro svou zášť a škodolibost. Pojďte se mnou a nechte nahlédnout do života jedné střední školy v jednom maloměstě v srdci Evropy.

Do budovy se lze dostat, i když jsou dveře zabouchnuté. Stačí se jen dívat, jak to dělají studenti, kteří si potřebují na pár minut odskočit ven (buď si potřebují rychle šlehnout pravidelnou dávku drogy, anebo si někteří jedinci jdou jednoduše zakouřit). Vstoupíme do budovy, která svým interiérem napovídá, že se jedná o školu bez činnosti. Téměř nikde žádné informace, pouhopouhé zastaralé nástěnky, ale upozorňuji - jsou zde stěny s ušima, učebny jsou vybaveny štěnicemi.

V přízemí vlevo přicházíme ke kabinetu nudlovitého tvaru, v němž sedí tři ženy. Inženýrka Růžena, magistra Leontýna a magistra Jindřiška. Růžena se příliš neprojevuje, ve společných prostorách se pohybuje rychle, většinou s hlavou skloněnou (člověku při setkání s ní napadá příměr z veršů Vrchlického "...šel bych s hlavou skloněnou a bosý...", ale pardon, to jde o lásku). Růžena se jeví jako neškodná, nesympatizuje s komunisty. Nikdy se neprojevuje. Na poradách vystupuje nenápadně, zásadně na sebe neupozorňuje.

Leontýna, kdysi přezdívaná Šípková Růženka, patrně kvůli blondovým vlasům spadajícím na ramena, je postrachem všech studentů. Vyučuje deskriptivní geometrii. Setkání s ní evokují v člověku slova ze známé písně "...zčervená, zčervená, až jí zrudnou ramena...". Leontýna nerudne nikdy, tvář většinou skrývá pod silným nánosem pudru. Odvážná, nebojí se vyslovit svůj názor, má silně protikomunistický postoj.

Jindřiška. Studenti jí někdy pokládají otázku, zda by mohla ke svému věku alespoň prozradit století, z něhož pochází. Stává se menší a menší (zas mě napadá Wolker "stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě"), její make-up bývá často rozmazán. Vysvětluji si to tím, že vyjíždí ze sousedního města za kuropění, proto tuto každodenní neodmyslitelnou proceduru zřejmě vykonává popaměti (někdy má obočí namalované příliš vysoko nebo až příliš brutálně černě, spodní řasy jsou zpravidla rozmazány). Vyučuje italštinu (neoblíbená), neaprobovaně vyučuje zeměpis. Její nízký vzrůst jí musí činit potíže při práci se zavěšenou mapou. Chodí oblečená zásadně v maxi, zpod sukně jí vykukuje spodnička v barvě holubí šedi. V zimě ji potkáte v zeleném kabátě, k němuž nosí klobouk ve tvaru hrnce v podobném odstínu jejímu kabátu. Do školství již nepatří. Nebylo by od věci zaměřovat exkurze s ní na hřbitovy a hřbitůvky, protože její slova znějí, že ji ze školy budou muset odnést nohama napřed, jinak neodejde.

První patro. Tam se nachází ředitelna, v níž přebývá hlava této školy. Filoména. Je to slečna, stará panna, jež s opovržením odmítá jakékoli náznaky týkající se sexu. Jejím jediným orgasmem se zdají být maturity, při nichž dospívá k vrcholu zkoušením anorganické chemie. Neunesla, jak chutná moc. Spolčila se s komunisty a stává se z ní stále větší diktátor. Snad by bylo nejlepší převézt ji jako šelmu do nejbližší ZOO či cirkusu a nabídnout ji jako sponzorský dar. Jako bonus přidat bič, případně důtky a nezapomenout nechat preventivně očkovat proti vzteklině.

Nalevo od ředitelny vidíme kabinet magistra Vejvody. Někdy mi svým projevem připomíná "Pepka Vyskoče" ze Švejka. Občas se mu stává, že jakoby zamečí (holt myšlenka je někdy rychlejší než poněkud zapáchající tlamka). V jednání s ním nutno zachovávat odstup neb nedodržuje zásady ústní hygieny. Je to manžel bakalářky Světlany, o níž tu bude rovněž zmínka. Do historie se Vejvoda zapsal hodinou literatury, v níž vykládal Otokara Březinu. Jeho posluchači nebyli pouze studenti, ale rovněž inspekce ze samotného ministerstva školství. Oznámení o hospitaci přijal Vejvoda onoho dne s naprostým zděšením. Ještě před začátkem hodiny zmizel na toaletě, kde jej stihl silný průjem a nedostatek toaletního papíru, neboť Filoména šetřila úplně na všem. Ze zoufalství si nakonec stáhl své ponožky, kterými se očistil. Záchodová mísa však nebyla uzpůsobena k tomu, aby dokázala spláchnout části oděvu. Ponožky mísu ucpaly. Z toalety vyrazil pak Vejvoda naboso směrem k ředitelně, kde na něj čekal ministerský inspektor. Ve třídě studentům neušlo, že Vejvoda, ač za okny únor, měl na nohou pouze pantofle bez ponožek. Vynikly tak jeho dlouhé kostnaté prsty s dlouhými nehty. "Dnes probereme jednoho z největších představitelů českého symbolismu. Otokara Březinu", uvedl hodinu. V zadní lavici se přihlásil Jirásek. "Prosím, přejete si něco, Jirásku?" "Já jsem se, pane profesore, chtěl zeptat, jestli je to jeho pravé jméno nebo pseudonym." "Je to jeho pseudonym," odpověděl Vejvoda a začal se potit. "A jaké bylo jeho pravé jméno a proč ho vůbec změnil, pane profesore?" pokračoval Jirásek a pásl se na rozpacích svého učitele. "Václav Jebavý". Vejvoda byl v tu chvíli rudý všude. "A myslíte, pane profesore, že si pseudonym zvolil jen kvůli příjmení?" vychutnával Jirásek svou převahu nad kantorem. "To opravdu nevím, ale možná ano." Pro změnu se přihlásil Hanzlík. "Prosím, Hanzlíku," lapal po dechu Vejvoda. "Já jsem, pane profesore, četl, že byl Březina katolického vyznání a myslím si, že mu jeho příjmení mohlo komplikovat život jako věřícího," vyslovil Hanzlík svůj názor. Vejvoda hrál všemi barvami. Nevěděl, jak by nejlépe smetl komentáře studentů ze stolu. Vtom se ozvalo zaťukání na dveře. "Běžte otevřít, Pokorná", přikázal Vejvoda s jistou dávkou úlevy, neboť se pozornost všech obrátila směrem ke dveřím. Pokorná nemusela ani otevírat, do třídy se vřítila značně rozčilená uklízečka Matoušková. "Omlouvám se, pane profesore, že vás ruším, ale nejraději bych s tím uklízením praštila. Kdo to má uklízet. Paní ředitelka mi dovolila, abych provedla kontrolu u všech studentů, kteří jsou bez ponožek. Představte si, že některý z nich zaneřádil mísu a..." "Paní Matoušková, máme tu pana inspektora z ministerstva školství, myslíte si, že je to teď tak nutné?",pomalu se hroutil Vejvoda. "Tak se tedy omlouvám," opáčila Matoušková, "ale situace je taková, že někdo ucpal mísu ponožkami a budeme muset zavolat instalatéra, paní ředitelka mě poslala, abych našla studenta, který tam ponožky hodil." Najednou se Matoušková zarazila. Jediný, kdo je bez ponožek ze všech přítomných mužů, je magistr Vejvoda. "To kdybych tušila, že to budete vy, řekla bych vám to v kabinetě. Byl jste to vy, viďte?" V tu chvíli nemělo smysl cokoli zapírat. "Byl". Studenti vyprskli dlouho zadržovaným smíchem. Často je možno Vejvodu potkat v popadlých džínách, roztrhaných botaskách, vylezlou košilí. Zapáchá. Žádný deodorant k němu pravděpodobně ještě nedorazil (možná ano, ale vzhledem ke své věčně hladové ženě Světlaně si mohl deodorant poplést s tyčinkou Deli). S chodidly má stejný problém, dost zapáchají, což je nepříjemné studentům sedícím v prvních lavicích. Muž bez sebevědomí. Vzdal to v zastupitelstvu, kde reprezentoval Stranu sporu. Rád se zadarmo nají (žena mu doma všechno sní, je to na ní vidět). Při oslavách hltá jídlo, které ho nic nestálo. Na lyžařských kurzech dojídá zbytky po studentech, jemu ostuda nevadí, dává přednost plnému žaludku. Na škole má na starosti protidrogovou problematiku. Ale při pohledu na jeho úzkou protidrogovou nástěnku žádný feťák nepřestane a raději si zas někde perník obstará a při nejbližší příležitosti si opět šlehne. Vejvoda má problémy s alkoholem. Jakmile jej požije, byť v malém množství, začne se svlékat, což je nepříjemné v každé situaci. Maturitní večírky nevyjímaje. Jednou chtěl o svých zvrhlostech napsat do místního plátku, nakonec tak neučinil. Žena Světlana zasáhla a tu on poslechne na slovo.

Druhé patro. Tam každý den musí vyfunět stále více tělnatá bakalářka Světlana (má instruktorský kurz na lyžování, ale když spadne, doslova se svalí a pak nemůže už vstát, proto ji raději těmito aktivitami nezatěžovat). Chodí oblečena v podobném stylu jako ředitelka Filoména. Její oblečení nevhodně zvýrazňuje partie, které jsou již více než obvyklými partiemi a mohly by nezasvěcenému milenci nahnat strach. Ve škole se neprojevuje. Drbe se těmi, kteří jí něco dají. Je sobecká a má ráda penízky. Vzhledem ke své nadváze je líná, proto by se člověk měl být na pozoru při stoupání s ní do schodů, nabízí se totiž pocit, že ji snad musí ranit mrtvice, má-li takový kolos vytáhnout hore. Skutečnost, že má v těle nadbytek tuku, se projevuje na jejích stále mastných vlasech, vypadá, jako by právě vylezla ze sudu s olejem. Vyučuje chemii a fyziku.

Za dveřmi následujícího kabinetu se setkáváme se dvěma inženýrkami. Lucií a Šárkou. Lucie se vyznačuje precizností a pečlivostí, je vždy dokonale upravená. Věk přes padesát, ale dokonalá údržba fasády. Štíhlá, pěkně oblékaná, manžel JUDr. s velkou advokátní kanceláří ve městě. Lucie není zrádná, zachovává si odstup. Sdílet kabinet s dokonalou Lucií vnáší spoustu vrásek do obličeje Šárce. Sžírá ji závist z toho, že nikdy nebude vypadat tak pěkně jako Lucie. Zatímco Luciin manžel uznávaný advokát, Šárčin ztratil zaměstnání a je v evidenci úřadu práce, což je další důvod k závisti. Velmi, opravdu velmi závistivá Šárka jest. Na škole kdysi zastávala funkci předsedkyně ZO KSČ. U ní musí být člověk na pozoru, neboť se jedná o plaza, většina lidí nemá hady ráda. Uštkne, když to nečekáte. Velká drbna, úskočná. Vše se snaží zakrýt úzkým úsměvem. Marně.

Třetí patro. Poslední dva kabinety. V prvním z nich najdeme magistru Jiřinu. Spolu s inženýrkou Šárkou nejzrůdnější člověk na škole. Bývalá komunistka, manžel novodobý zbohatlík. Jiřina neoplývá přílišnou inteligencí, při rozhovoru s ní bude na vás neustále cenit své umělé nazelenalé kňasy, cení je většinou stále (zřejmě v minulém životě byla nějaké bojové psí plemeno) a bude se snažit tvářit přátelsky. Velmi zlá. Studentům říká, že do školy chodit nemusí, že má hodně peněz, že chodit do školy je pro ni jen společenská záležitost (ale to by musela znát etiku). Vyučuje občanskou nauku, rovněž právní nauku (občas hlásá bludy). V hodinách bývá ke studentům vulgární, neumí si udržet autoritu. Na ni velký pozor, zlá intrikánka. V kabinetě s ní sedící magistra Žaneta funguje jako nástroj Jiřininy zlé vůle. Žaneta někdy svými pohyby připomíná papouška kakadu, labilní, lehce manipulovatelná, nikdy nemá svůj názor. Oblečéna zásadně sekáčově nebo v něčem, co jí přinese paní zbohatlíková Jiřina. Osazenstvo kabinetu uzavírá inženýrka Valérie. O ní se nedá vyjádřit jinak, než že je s prominutím "průser" školství. Přijata jako vyučující výpočetní techniky, ale selhala. Neumí anglicky, proto říkala studentům slova, jak se píší, ne jak se vyslovují. "Stiskněte klávesu page up, page down."Studenti na ni napsali petici, protože už její hodiny považovali za odborně neúnosné. Bývalá komunistka bez citu a šťávy. Pozn. manžel doma musí odevzdávat celou výplatu včetně výplatní pásky. Zřejmě dříve aktivně provozoval gymnastiku, stojky mu patrně jdou a nevadí.

Poslední kabinet, toť perla. Nachází se tam asistentka výpočetní techniky Božena spolu s civilkářem Pepou. Před časem fungovala jako rohožka sexuálních rozkoší jistému, rovněž Pepovi. Civilkář Pepa se jeví jako jednoduchý mladý muž, jenž nemusí mít ani tuchy o některých věcech běžného života mezi mužem a ženou. Obávám se, že si Božena jednoho dne řekne "Pepa jako Pepa" a začne s mladým pepínovat (kondom Pepino je patrně nazván dle této Boženině výrazné zálibě z let mladých). Není od věci Boženu co nejdříve propustit, představuje velkou zátěž pro školu (ani chudák Pepa by nemusel unést náruživost ženy, která již dosáhla věku, kdy nemusí každý měsíc hlídat pochody svého těla), navíc okrádá z kopírky, zdá se, že přilepšuje Pepovi na svačinu, jež je vždy velmi bohatá (bodejť ne, vždyť jej čeká každodenní náročné obcování).

Jsme na konci naší prohlídky. Máte pocit, že je vám poněkud šoufl z obrazu, jenž se vám naskytl? Pak doporučuji na chvíli usednout, otevřít dobrou čokoládovou bonboniéru a zamlsat si. Sladkost pomůže smýt hořkost, které je člověk pln, když vidí, co se skrývá pod tváří lidí, pro něž by povolání mělo být posláním.