Osmdesát osm

Vyprávění seniorky, která letos oslaví své osmdesáté osmé narozeniny. Její duše je stále čilá, kdežto tělo ne

Motto "Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla." (Kazatel, 9, Chvála moudrosti, 12)

V listopadu mi bude osmdesát osm. Někdo by řekl, že je to požehnaný věk, ale já bych s ním nesouhlasila. Řekla bych, že je to věk o skomírání. Protože vás vaše tělo stále zrazuje. Nikdy nevíte, co nového si na vás připraví, a tím vás ohromí. Můj domov, na němž jsem si tolik zakládala, se stal bludištěm z madel. Pohybuji se s velkými obtížemi, a abych nespadla, musím se přidržovat madel. Mám je všude na své cestě z jedné místnosti do druhé. Kdybych neměla své tři děti, už bych tady nebyla. Starají se o mne s láskou a mně se zatím nechce odejít, i když si uvědomuji, že jsem se stala břemenem.

Nikdy jsem nebyla vysoká, ale teď ve stáří se má postava celá sesula. Sesouvám se stále níž a níž, až nakonec skončím v zemi. Bude ze mě prach, z něhož se třeba vyvine něco nového, a já tady budu stále. Ani si neumíte představit, jak se trápím, když vidím, jak mě poznamenalo stáří. Hlavu už ani nezvednu, když se mnou někdo mluví, připadám si jak malé dítě. Malé dítě se sklopenou hlavou, protože se cítí provinile. Přitom jsem stařenka s upadlou hlavou, ale padlá na hlavu zatím nejsem. Cítím se provinile jako malé dítě, když se vidím, jak vypadám. Že to snad ani nemohu být já, ta žena s téměř holou hlavou a pokrouceným tělem. Nohy mně pokryly bércové vředy, s nimiž si můj lékař neví rady. Jezdí za mnou ošetřovatelky z Červeného kříže a pomáhají mi v mé bolesti. Když mám nohy zavázané, pohled na ně je snesitelný. 

Muž zemřel před dvěma roky. Smrt byla pro něj vysvobozením, protože onemocněl chorobou, z níž má každý senior strach. Alzheimerem. Naštěstí, omlouvám se, že říkám naštěstí, ale v souvislosti s touto hroznou chorobou to naštěstí bylo. Naštěstí se manžel netrápil dlouho. Něco přes rok. Jednoho dne zmizel. Bylo to v zimě, venku poletoval sníh a on tu najednou nebyl. Našli jej policisté ve městě. Drkotal zuby, oblečen jen v pyžamu, skoro plakal a říkal, že chce jít domů. Věta, že chce jít domů, se stala jeho hlavním komunikačním výrazem. A k tomu se přidaly pohybové potíže, měl strach se zvednout ze židle a přejít třeba do obýváku. Nechtěl. Začal se chovat jako vyděšené malé dítě. A potřeboval plenky. Jako miminko. Jediné, z čehož měl radost, byly sladké koláče. To byly okamžiky, kdy se usmíval. Někdy jsem mívala pocit, jako by se mu mysl vrátila. Jen malé chvilky v pochmurném bludišti, kdy člověk ztrácí orientaci ve svém životě. V oněch chvilkách mi říkal, že si přeje, aby už to skončilo, že je to hrozné. Jeho přání se naplnilo. Jednoho dne se už neprobudil. 

Musím říci, že nebýt našich dětí, manželovo odcházení by bylo mnohem horší. Býval by musel skončit někde v léčebně. I mně děti pomáhají, seč to jde. Stala jsem se umírajícím stromem, jehož větve uschly, občas se objeví něco zeleného, ale je to tak slabé, že nemá naději na přežití. Mně už moc nadějí nezbývá, moje síly se ztenčily na minimum a s tím se nehezky žije. Moje tělo odumírá stále víc, ale moje mysl je netknutá. A já se kolikrát vracím do dob, kdy mě nic netrápilo, kdy byly naše děti malé a my jsme byli s manželem v plné síle. Bývám velmi často sama a to jsou chvíle, kdy si prohlížím staré fotky. Dělám si v nich pořádek, protože mi na to nikdy nezbýval čas. A sestavuji si z nich příběh svého života. Někdy si pobrečím, ale pak se znovu vrátím k našim fotkám. Kolikrát mi přišlo, že můj život za nic nestál, ale věřte, že teď, kdy jsem celá scvrklá a nemohoucí, vidím, že jsem měla nádherný život. Fotky jsou toho důkazem. Kdybych mohla žít ještě jednou, přála bych si, abych si víc uvědomovala, že se mi žije hezky. A to spousta lidí nedělá. Mají tendenci si na něco stěžovat. Říkám svým dětem, buďte šťastni, že vám drží tělo pohromadě, protože to je štěstí. Štěstí není mít plná bankovní konta, štěstí je, že víte, že se můžete spolehnout. Spolehnout na své tělo.