O zlodějích mezi námi

Naše země má velmi nehezkou nálepku. Patříme mezi země, v nichž se krade, cizinci jsou před námi varováni

Motto "Spravedlivý nenávidí jakýkoli klam, kdežto svévolník vzbuzuje nelibost a hnus." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 13.6)

Tak trochu mě bolí celé tělo. Jarní slunce mě vytáhlo ven a já se dala do úklidu záhonů před domem. Mám ráda hezké bydlení a platí to i o mém okolí. Záleží mi na tom, abych vyšla ven a viděla kolem sebe uklizený svět. A proto jsem se pustila do úklidu po zimě, z čehož teď cítím každý sval. Když se taháte s kbelíky plnými listí a smetí, vynášíte je, vaše tělo se má co činit, pak se nelze divit, že cítíte každou kůstku. 

Strávila jsem uklízením velkou část odpoledne, když jsem končila, šla jsem si pro koště. Bydlím v malém činžovním domě a je tu společná místnost, kam se ukládá koště, lopata, hrablo na zimu. Jenže přijdu tam a vidím, že koště opět někdo ukradl. Druhé za krátkou dobu v pořadí, bylo nové a už je opět fuč. Musím říci, že mě to naštvalo. Nedělám si sice žádné iluze o lidech, kteří tu bydlí, ale přesto mě dokáže rozčilit, když vidím, že zřejmě bydlím se zloději.

Většina nájemníků jsou senioři, mají své zahrádky a celkově jsou aktivní. Cestují, nakupují, vyžívají se na svých zahrádkách. Což je možno hodnotit pozitivně. Horší už je to s jejich chováním. Člověk by řekl důchodce, ten by se přece měl umět chovat, ale v případě našeho domu to jaksi neplatí. Tady se válčí, tady jsou senioři schopni se poprat, tady se častují vulgarismy. Raději si žiji svůj uzavřený život a s nikým se tu nepřátelím. Když uklízím před domem, když sázím nové květiny, když pleji záhony, nikdo mi pomoci nejde. Ale jsem si jistá, že mě šmírují za záclonou. To patří ke koloritu tohoto společenství, kde platí, že je člověk člověku vlkem.

Zatímco si nechci nikoho všímat, někdo z domu pokoje nedá. A jsou mu trnem v oku květinové záhony. Kolikrát se už stalo, že některé rostliny někdo ukradl, nebo je jen vytrhl a nechal je ležet na záhonu. A když jsem se vrátila navečer domů, nebylo rostlinkám již pomoci. A to mi hlava nebere. Jak někdo může být tak záštiplný, že mu může činit potěšení vytrhnout květinu a jen pohodit. Vždyť je to živý organismus, který má také nárok pobýt na tomto světě. Zasázela jsem tu krásné levandule, pak soused se sousedkou jednu z nich vytrhli, dali do tašky a odnesli. Sousedka mi řekla, že jsem jí to dovolila. Nic takového jsem neřekla. "Kdo lže, ten krade." Poplatné mé sousedce. Jednou jsem měla možnost vidět ji nakupovat v supermarketu. Kupovala hroznové víno, ale nejprve je ochutnávala, než je dala na váhu. S česnekem si poradila tak, že do sáčku vložila jen dvě paličky, zvážila a po zvážení přihodila další česnek, poté sáček zavázala. Zůstala jsem na ni zírat, ona si mého úžasu musela všimnout. Ale nevyvedlo ji to z konceptu.

Nikdo se u nás nemá tak špatně, aby musel krást. Krást v obchodě, krást květiny před domem. Ale bohužel to lidé u nás dělají. Kdy se zbavíme nálepky, že jsme národem zlodějů? Ve škole si děti kradou věci, v obchodech se krade, někteří politici jedou ve velkém. Všechno začíná nevinně. Stačí ukrást květinu a s jídlem roste chuť. Bohužel se u nás najde dost lidí, kterým chutná, když mohou něco ukrást. A když pak přijedete do zahraničí, jste v úžasu, když zjistíte, že vám nikdo odloženou věc nesebral. Že jsou země, v nichž se nekrade. Ale tam my asi nikdy nebudeme, protože jsme zkrátka národem zlodějíčků a zlodějů. Svět kolem nás to ví, ale některým lidem je to jedno, budou si stále před sebou valit tu svou kuličku nakradeného a snít o tom, co ukradnou příště.