O stopařích

Dřív bylo na našich komunikacích možno vidět dost stopařů. I já jsem byla jednou z nich, kdo takto cestoval. 

Motto "Kdo zachovává přikázání, střeží svůj život, zemře, kdo jeho cestami pohrdá." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.16)

V předlistopadové době jsem jezdila stopem velmi často. Sama nebo s kamarádkou, vždy jsme sázely na to, že se nám nic nestalo. Samozřejmě když jsem jela sama, cítila jsem se napjatější, někdy se mi zdál řidič divný a já byla plná nepěkného tušení, že by se mi mohlo něco stát. když třeba sjel z hlavní vozovky a řekl, že pojede po okrskách. To jsem jej požádala, aby zastavil, že vystoupím a vrátím se zpět na hlavní. A on zastavil a já pelášila pryč. Přesto mě to neodradilo, abych přestala stopovat. Byl to levný způsob cestování, dřív lidé neměli tolik aut, proto jsme na našich silnicích stopaře vídali každý den.

Dnes je situace jiná. Lidé mají auta, v rodinách není nic neobvyklého, že je aut víc. A už se tolik nestopuje. Čím je člověk starší, tím víc se bojí. Aspoň to je můj případ. Už bych nestopovala. Už bych se bála. Ale o co bych se mohla bát? Že mi někdo ublíží? Co by si na mě asi tak vzal. Ale přesto. Stopem nejezdím, mám auto, které mi šetří čas. A bojím se brát stopaře. A proč? Protože bych se bála. Opět je tu strach, který nedovolí, abych zastavila. Nežijeme v bezpečné době, to je asi hlavní důvod. Přitom by někdy nebylo od věci svézt někoho, když je v nouzi.

Svezla jsem jen tři lidi. Poprvé to byla žena, uvízlá na zastávce autobusu, a mávala. A já jí zastavila, nepociťovala jsem žádný strach. Daly jsme se do řeči a zjistily jsme, že známe stejné lidi, stejné pracoviště, dalo se o čem povídat. Cesta rychle uběhla a já udělala dobrý skutek.

S mým druhým pasažérem to tak jednoduché nebylo. Sobotní ráno, liduprázdné ulice, město ještě spí. A já vidím na silnici postávat dva muže, z nichž jeden na mě mává, abych zastavila. Z jejich gestikulace jsem měla pocit, že se něco stalo, a tak jsem zastavila. Vyšlo najevo, že oba strávili noc někde v baru, ten jeden byl pořádně pod parou a ten druhý mě prosil, zda bych odvezla jeho kumpána do práce. Pracoval v obchodě a musel v osm hodin otvírat. Nejprve jsem se bránila, ale vzhledem k jeho žadonění jsem se nakonec uvolila a nechala jej nasednout. Jeho kamarád mu musel pomáhat, protože neudržel rovnováhu. Když jsme se rozjeli, pocítila jsem strach, ale bylo už pozdě. Jenže on byl tak zpitý, že jen cosi blábolil, chvílemi upadal ve spánek a neměl o světě ponětí. Zastavila jsem před obchodem, pomohla mu vystoupit a ještě se chvíli dívala, jak vrávorá a snaží se obchod odemknout. Nevím, zda se mu to podařilo, odjela jsem.

Poslední můj stopař byl opět muž. Jela jsem v podzimní plískanici, pršelo, vál ostrý vítr a za jednou zatáčkou na mě mával muž a prosil o svezení. Nejdřív jsem nechtěla, přejela jsem, ale pak jsem si uvědomila, že v takovém počasí by jeden ani psa nevyhnal, a proto jsem couvala zpět. Slitovala jsem se nad promoklým a promrzlým stopařem. Když nastoupil a my se rozjeli, podívala jsem se mu do tváře a znejistila jsem. Měl pod okem tetování, jaké mívají trestanci. A dostala jsem velký strach. V duchu jsem si nadávala, že si nevážím toho, že mohu žít a že svým jednáním dráždím bosou nohou hada. Snažila jsem se nedat najevo své obavy, se stopařem jsem hovořila, abych vytvořila příjemnou atmosféru. A modlila se v duchu, aby se mi nic nestalo. Nevím, zda postřehl můj strach, ale dojela jsem v pořádku.

Už stopaře nevozím. Už je ani nevidím nikde postávat. Zbohatli jsme. Většina z nás si vozí zadek autě a zapomněla na to, jaký je život bez auta. A tak auta jezdí, autobusy též, vlaky rovněž, letadla létají. Máme se zkrátka dobře, jen si musíme dávat jeden na druhého víc pozor, nevěříme si. Je mezi námi dost ničemných lidí, s nimiž si nejsme jisti. Nikdy nemůžeme vědět, co se odehrává v mysli toho druhého, a raději se vyhýbáme všemu, co by nás mohlo ohrozit. Tím je třeba autostop či svezení stopaře. Jako mladé mi to nevadilo, ale dnes, kdy vrásky přibývají, se už bojím.