O (retro) rekrutech

Na nové ministryni obrany je patrné, že se mezi vojáky cítí jako ryba ve vodě. Jeden by řekl, že ženě náleží jiné aktivity

Motto " Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka,  29.12)

Tak tu máme novou ministryni. Tentokrát se jedná o ministryni obrany. Na paní Šlechtové je vidno, že se jí práce ve vojsku zamlouvá. Sice by jeden čekal, že žena bude hledat jiné naplnění smyslu svého života, ale žijeme v době, kdy se mezi nás dostává genderismus. Dá se o něm říci, že jde proti přírodě, a můžeme tak očekávat, že nám to příroda jednou vrátí.

Když mluvila paní ministryně o nových rekrutech do armády, vrátilo mě to do let, kdy jsem byla poprvé třídní na gymnáziu. I tenkrát vojáci potřebovali novou krev, nicméně se nikdo mezi ně nehrnul. Obecně se jim přezdívalo "Zelené mozky" a stát se jedním z nich, museli jste počítat s tím, že s vámi budou neustále šíbrovat. Z jednoho konce republiky na druhý. A k tomu jakákoli možnost vycestovat do zahraničí, čímž mám na mysli státy, jež byly členy RVHP, jinam se smrtelník jen tak nedostal. Omezení se týkalo západních zemí, ale i Polska či Sovětského svazu, tam se jen tak cestovat nemohlo. Jedině s Čedokem či na pozvání, protože zejména ruští soudruzi dbali na to, aby lidé příliš neviděli, jak se žije v zemi sovětů. 

Ale zpět k rekrutům. Učitelé na gymnáziu museli vytipovat politicky vhodné studenty, kteří se hodili pro studium VŠ vojenské. Na školy přicházeli vojáci a snažili se hochy motivovat, aby rozšířili jejich řady. Jenže vojenským školám se téměř každý student vyhýbal. Většina z nich se hlásila na medicínu, farmacii, filozofickou fakultu, na práva. Ale dát se k vojákům? To se opravdu nikomu nechtělo. Nám ředitelka slíbila za každého studenta, jenž si podá přihlášku na VŠ vojenskou a bude přijat, sto korun. To byly pro mě dobré peníze, neb jsem za ně mohla nakoupit na víkend. Za soudruhů byla síť prodejen s potravinami velmi vetchá a to ani nemluvím o tom, co se nabízelo. Téměř nic a mě ono nic stávalo sto korun. Nutno podotknout, že bez nákupu masa. Na to se stávaly fronty, a když jsem přišla na řadu, zbyl na mě tak kus bůčku.

Nicméně se v mé třídě našlo pět studentů, kteří chtěli studovat na vojenské škole. A to prosím, abych se o to jakkoli přičinila, neb od přírody netíhnu k tomu, abych někoho balamutila. I měla jsem celkem pět studentů, což v mém rodinném rozpočtu znamenalo pět nákupů na víkend v naší samoobsluze na rohu. Mezi studenty byl jakýsi Martin, velmi inteligentní hoch, který se rozhodl pro studium medicíny. Měl veškeré předpoklady, i ty kádrové, na které soudruzi pevně dohlíželi, avšak Martin postrádal jediné. A tím bylo uposlechnutí rozkazu, neuměl se podřídit autoritě. Varovala jsem jej, aby si to rozmyslel, měla jsem s ním své zkušenosti. To když nás třeba ředitelka poslala za trest uklízet odpadky pod zámek, kde sídlila sovětská posádka. Protože Rusové postrádají smysl pro pořádek a čistotu, odrazilo se to i na devastaci našeho zámku. Ten vybydleli a odpadky vyhazovali z oken. A já tam musela jít se svou třídou uklízet ten neskutečný nepořádek, dostali jsme zkrátka hrábě a šli. Martin tam tenkrát sehrál komedii, kdy tvrdil, že neví, co takové hrábě vůbec jsou, a jak se s nimi pracuje. 

Jak nakonec dopadli ti mí rekruti? Martin se na vojenskou medicínu dostal, ale odešel odtamtud, protože se naplnila moje slova. Nedokázal ustát Zelené mozky. Musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu a teprve až po ní se dostal na civilní lékařskou fakultu. Ani se zbývajícími studenty jsem nesklidila úspěch. Jeden z nich neudělal maturitu a ještě před opravným termínem se stačil oženit, neb oplodnil jakousi děvu od nich z vesnice. Další student neprošel lékařskou prohlídkou, která jej shledala podvyživeným. Další student rovněž neobstál při prohlídce, tomu byla vytknuta obezita. A jak dopadl poslední student, to už si věru nepamatuji. Jen si pamatuji, že se v mé výplatě žádná stokorunová odměna nekonala. Musela jsem se tak spoléhat na svůj omezený rozpočet, jímž jsem pokrývala výdaje spojené s bydlením a víkendovými nákupy.

A jak se asi daří dnešním vojákům? Vzhledem k tomu, že nám změna politické situace přinesla mnoho pozitivních změn, dá se čekat, že dnešní profesionální vojáci jsou na tom podstatně jinak a líp než za soudruhů. Docela věřím tomu, že jde o prestižní povolání. Ale musíte mít na ně kondičku, což někteří dnešní hoši postrádají. Vždyť mnoho z nich je zvyklých zevlovat u počítače a žít si svou virtuální realitu, což se podepisuje na jejich tělesné zdatnosti. Věřili byste, že se u nás najdou šestileté děti s váhou nad sto kilo? Na vině jsou rodiče, kteří vedou život od lednice k počítači. Z takových bychom zdatnou armádu vskutku nevytvořili. Přejme tedy nové paní ministryni, aby se jí naplnil nejen cíl nabrat nové lidi do armády, ale aby jí nová pozice přinášela spoustu úspěchů, rozhodně lepších než těch, jakých dosáhla paní Parkanová..