O pilotovi

Člověku se v noci zdají sny. Někdo se ráno probudí a nic si nepamatuje, říká, že se mu nic nezdá. Ale není tomu tak...

Motto "Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opojným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno. Citara a harfa, bubínek a píšťala a víno jsou při jejich pitkách, ale na dílo Hospodinovo neberou zřetel a dílo jeho rukou nevidí." (Izajáš, Šesteré "Běda!", 5.11, 5.12)

Odjakživa se mi zdály sny. Některé mě děsily, že jsem byla ráda, že to byl jen sen. Ale také se mi zdály a zdají sny, z nichž se mi probudit nechce. Jsou něčím krásné, prožívám v nich okamžiky štěstí a já si přeji, abych v nich mohla zůstat. V životě si je dokážu nahradit hudbou, třeba Hapkovým Motivem panny, abych se ujistila o tom, že se stále krása a prožitky konají.

Opět se mi zdálo o Viktorovi. Ten jednoho dne vstoupil do mého života a vytvořil můj protipól. Zatímco já často zasněná, prožívající okouzlení hudbou a knihami, on naprosto praktický, pragmatický. Ve výškách, v nichž je zapotřebí zajistit bezpečí pro lidi. Viktor pracoval jako pilot kapitán a ve své profesi dosáhl nejvyšší kvalifikace. A tu získal nespočetnými hodinami, kdy se musel neustále vzdělávat, nic nedostal zadarmo, ale svou velkou pílí a dřinou. Což je něco, co většina populace nevidí, neb vidí jen výsledek. A tím je dobrý plat a postavení ve společnosti.

Nikdy bych byla netušila, že se mohu ocitnout po boku muže, jenž vzbuzuje obdiv. Muže, jehož povolání je snem mnoha kluků. Ale stalo se. Najednou jsem mohla sdílet život s mužem, jenž mě dočasně mohl posunout do jiné kategorie životní úrovně. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to bylo nepříjemné.

Protože věřím v Osud, jsem s to přijímat i skutečnosti, které nejsou příjemné. S Viktorovým příchodem do mého bytí jsem mohla vidět, jaké to je, když se vám dostávají finanční prostředky, kdy nemusíte počítat, kdy vám lidé závidí, že můžete žít tak, jak by rádi chtěli.

Jenže všeho do času, všechno má své trvání. Nic není v našem životě lehké. Krásných okamžiků nikdy není dost, aby byly posléze vystřídány chmurami. Protože s Viktorem jsem především poznala, jak chutná lidská pomstychtivost. Když jsem se s ním seznámila,  byl už rozvedený deset let, přesto se to na našem vztahu odrazilo. S Viktorem jsem poznala i to, jak chutná nevymahatelnost práva u nás, jak mohou být muži diskriminovaní svými bývalými manželkami. Jak soudy upřednostňují matky, které lžou a používají dítě jako nástroj své zlovolnosti. S Viktorem jsem rovněž poznala, jak u nás mohou pracovat sociální pracovnice, které mi spíš svým jednáním připomínaly tetky z trhu, které si šly koupit husu a při té příležitosti propírají nějakou záležitost. A zůstává po nich zápach z husích lejn.

Viktor měl v životě jednu velkou smůlu. To, že za svou manželku pojal ženu ze Slovenska, vystudovanou inženýrku zemědělství, která bezesporu nedělala své hnojařské kvalifikaci ostudu. Všude, kudy prošla, zanechávala po sobě hnůj, páchnoucí její záští a nenávistí. Nemyslím si, že by se to jakkoli změnilo. Ženská ve špinavé zástěře, která se nikdy nevyrovnala s tím, že od ní muž odešel. Že mu už bylo jaksi dost její věčné hysterie, válek a útoků. Viktor odešel i za cenu toho, že opouští dvouletou dcerku. A tu si Hnojařka vzala jako zbraň jak páchat pomstu. Hnojařka se nikdy nesmířila s tím, že je ona tou opuštěnou a veškerou svou energii investovala do toho, že svého exmanžela zničí. A podařilo se jí to. Nikdy jí v zaslepenosti nedošlo, že zároveň odrovnává svou dceru, z níž vyrostla neurotička, nepoužitelná v běžném životě.

Náš vztah se začal velmi záhy bortit, protože přicházely nové obsílky od soudu, v nichž Hnojařka požadovala stále vyšší výživné. Jedna taková kauza se táhla dobré dva roky, kdy už zoufalá a bezradná soudkyně poslala Viktora, Hnojařku i jejich dceru na vyšetření do Bohnic. Zatímco Viktor s dcerou vyšetření podstoupili, Hnojařka dorazila s všemi možnými doličnými předměty, kterými zahrnula psychologa. A ten raději napsal dobrozdání, že je s ní vše v pořádku. Protože na Hnojařku jen tak někdo neměl. Soud upřednostnil špínu ženy, aby byla konečně smetena ze stolu kauza, s níž si nebyla soudkyně s to poradit. Je docela možné, že mohla být v životě sama nespokojená a mohla se mstít na mužích z pozice svého soudu. A že jde na ruku lidské zrůdě, ji zřejmě nevyvedlo z konceptu, aby v zájmu toho, že ukončí letitý spor, raději znevýhodnila slušnost před bezcharakterností.

Viktor stále více tíhl k alkoholu, a když měl volno, zpil se pokaždé do němoty. Jeho život postrádal jakéhokoli smyslu, stále víc propadal depresím, k nimž mu alkohol dopomáhal. Dočasně se mohl dostavit kýžený spánek, aby tak zaspal všechnu špínu, již na něj Hnojařka kydala. Probuzení byla ošklivá, chtělo se mu znovu pít a pít, aby nemusel nic vnímat. Žila jsem po boku muže, který ztratil víru, že může kdy být dobře, na ničem mu nezáleželo, žárlil na můj porozvodový vztah s manželem, kterému jsem nikdy nebránila, aby mohl našeho syna vidět. Natolik jsem svého syna milovala a miluji, že jsem si nevzala na svědomí, aby měl pokřivený vztah ke svému otci. Nechala jsem syna, aby si o otci vytvořil svůj vlastní úsudek.

Nedalo se žít ve vztahu, který je nemocný. Viktor propadal alkoholu stále více, odmítal vyhledat lékařskou pomoc. Jako pilot si nemohl dovolit brát jakékoli léky, ale nedocházelo mu, že jej alkohol pohřbívá. Že mu ničí vše, co se zničit dá. A opravdu jej zničil. Jestliže člověk podlehne ďáblu, jímž alkohol bezesporu je, a nechce se své zhoubné závislosti zbavit, takovému člověku pomoci není. Nemůžete nikdy pomoci člověku, jestliže on v sobě nenalezne dostatek vůle, aby se sebou něco udělal. Takoví lidé se řítí do jámy, jež pohřbí jejich já, jejich schopnost prožívání. A to se stalo Viktorovi. Vzdal život, zklamán, neviděl žádnou naději a zvolil alkohol. Aby jej utlumil, aby zabíjel pocit zmarněnosti, ale aby se nechal pozvolna zabíjet i on sám. Krásný muž, tolik toho v životě dosáhl, a pak stačila jedna špatná volba a už se to s ním vezlo.

Člověk je v životě mnohokrát postaven k volbám, k rozhodnutím, co bude dál. Každý má znát své priority, to, co od života čeká. Pro mě je to především klid, mít klid na každodenní prožívání života. A raději jsem zvolila s Viktorem rozchod i za cenu toho, že budu opět počítat, co si mohu pořídit, a na co jednoduše nemám. Protože peníze jsou dobrá věc, ale neznamenají v životě všechno. Samozřejmě jsem rozchod obrečela, dlouho se uzamkla do smutku, než jsem se nakonec zberchala a mohla fungovat. Těžko jsem se vyrovnávala s tím, že jsem nedokázala pomoci, nešlo to, protože byl Viktor zahleděn do svého světa, kam nikoho nepustil. Jediný, kdo k němu směl, byla flaška tvrdého alkoholu. Stala se jeho milenkou, protože se s ním o nic nesoudila, nic po něm nechtěla.

Někdy se mi o Viktorovi zdá. Bývají to živé sny, v nichž mám pocit, že volá o pomoc. Je to jen můj pocit či je jeho volání SOS skutečné?