O mých neobyčejných studentech

Včera jsem se sešla se svými studenty, byla jsem jejich třídní na gymnáziu, kde jsem začínala po VŠ.

Gymnázium. Mé první učitelování po absolvování VŠ. Byla jsem mladá, naivní, chyběly mi zkušenosti. Ze všeho vyjukaná a z této vyjukanosti mi pomáhali mí kolegové – páni profesoři prvorepublikového formátu, džentlmeni v oblecích, oplývající hlubokými znalostmi ve svém oboru a naprosto respektováni svými studenty. Jejich osobnost byla zárukou autority, žádné neomalené chování a budování si laciné popularity třeba tím, že by se svými studenti kouřili na schodech. Kouření bylo v okolí školy zakázané a myslím si, že to nebylo od věci.

Včera jsem se setkala se svými studenti, kteří odmaturovali před čtyřiceti lety. Tenkrát komunistická ředitelka nařídila, že musí všichni maturovat ve svazáckých krojích. Ale moje třída měla štěstí. Ředitelka se v době maturit mé třídy nevyskytovala, a tak mohly přijít mé studentky k maturitě oblečené ve slušivých šatech, studenti v oblecích. Bohužel jedné nepříjemnosti ušetřeni nebyli. Jako předseda jim byl přidělen profesor, jenž zasahoval do zkoušení všech předmětů, kladl problémové otázky a mí studenti z něj měli strach a velkou trému. Abych je uchránila před tímto náročným předsedou, pozvala jsem jej po prvním maturitním dni na prohlídku města, šli jsme spolu pak do baru a já jsem jej zřejmě díky svému mládí okouzlila tak, že následující dny se choval k mým ztrémovaným studentům jako beránek, spíš měl oči jen pro mě...

Na srazu po čtyřiceti letech od maturit jsme si vyprávěli příběhy, které jsme spolu prožili. Vzpomínala jsem na den, kdy má třída měla psát písemku z deskriptivní geometrie. Nikdo z nich nepřišel. Zato za mnou přišel rozzlobený kolega a zeptal se mě, co to má znamenat, že musím obvolat rodiče svých studentů a chtít po nich zdůvodnění absence jejich dítek. Musím přiznat, že tito o nepřítomnosti svých potomků ve škole neměli ani tušení. A kde byla většina mých studentů? Jejich oblíbeným cílem bylo kožní oddělení, tam se rádi uchylovali, když se chtěli vyhnout nepříjemnému zkoušení či testu, a pan lékař jim byl pokaždé víc než vstřícný a omluvný list jim potvrdil. Vzpomínám si, že jsem na ně byla za tento bojkot naštvaná, a když jsem přišla do třídy, ani jsem se na ně neusmála, nicméně to bylo pro mě velmi těžké, protože jsem je měla všechny moc ráda. Musela jsem se hodně ovládat, ale na konci hodiny jsem se už úsměvu neubránila. V tu chvíli jsem měla pocit, že se jim spadl kámen od srdce a někdo z nich řekl „Ona se na nás zase usmívá...“

Na našem včerejším setkání jedna ze studentek vzpomínala na test z německého jazyka, který nebyla schopna napsat. Asi se na něj nestačila připravit. A jak to vyřešila? Písemku neodevzdala a pan profesor vůbec nic nepoznal, prošlo jí to...

Včera jsem strávila se svými studenty jeden ze svých nejkrásnějších dnů. Z uličníků se stali úctyhodní občané, kterým se v životě profesně daří. Po gymnáziu šli povětšinou studovat na VŠ a dostat se tenkrát na vysokou školu nebylo vůbec snadné, jak tomu je dnes.

Mám-li porovnat dnešní studenti s těmi předlistopadovými, pak musím říci, že ti předlistopadoví byli zvídavější, dokázali se radovat z maličkostí, které přinášel život v komunistickém Československu. Dnešní studenti mají úplně všechno, jsou obklopeni materialismem, mají toho přespříliš na výběr, což nemusí být zrovna to nejlepší, nemusí se o nic snažit, protože když neuspějí na jedné škole, přejdou na jinou, a když tam ne, přejdou na další...Je velmi těžké je motivovat, ztrácejí to, co bylo přirozené pro mé studenty. Přirozenou schopnost komunikovat, mí bývalí studenti nežili v době sociálních sítí a snad z toho důvodu byl jejich život šťastnější a bohatší. Myslím si, že jim byla cizí lacinost, bezduchost a jakákoli bezvýraznost, což jsou atributy, jichž jsou sociální sítě plné. Je opravdu odsouzeníhodné, když si některá dívka či mladá žena založí Instagram a tam se prezentuje svým tělem... Zářným příkladem naprosté bezduchosti je influencerka Agáta Hanychová, v ní spatřuji úpadek ženství, mateřství, je obrazem lidské trapnosti, pro mě je tato rádoby celebrita jen ubohým lidským obalem...ale o tom nechci psát.

V současnosti neprožívám ve svém životě hezké chvíle, dokonce mě tíha mého nynějšího života vede k otázkám, proč tu vlastně jsem, proč žiji, kde je smysl mého bytí, opanovala mě melancholie a depresívní nálady. Ale setkáním se svými studenty jsem pookřála, jako by se Osud smiloval nad mými nekonečnými smutky a ukázal mi, proč tu jsem...Je to moje práce, jež mě vždy obohacovala a obohacuje, je to moje touha poznávat nové, má touha cestovat a učit se něčemu novému. V současnosti jsem se pustila do studia portugalštiny a mohu se pochválit, že mi to jde. To jsou mé radosti života, kterými kompenzuji bolesti, jichž je můj život pln, i když se to mnohému českému závistivci zdát vůbec nemusí.

Po setkání s mými neobyčejnými studenty jsem se domů vrátila okouzlena, jako bych slyšela nádherný koncert, jenž umlčel mé stesky, a já si opět uvědomila, jak je život krásný, i když někdy velmi bolí...