O cestování

Cestování přináší spoustu zážitků, které vám nikdo nevezme. Vzpomínky na to, jak jsme dřív cestovali...

Motto "Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev." (Kazatel 7 - 9, Stejný úděl všech, 9.4)

Svým rodičům jsem krom mnoha jiných věcí vděčna za to, že jsme hodně cestovali. Organizátor všeho byl můj tatínek, který tvrdil, že dokud to jde, člověk má cestovat. Poznávat nová místa, vše dokumentovat, aby jednou, až zestárne, mohl říci "To bývaly časy." Měli jsme starou kameru a máme své společné zážitky z cestování nafilmované. 

V naší rodině vše kráčelo krůček po krůčku. Nejprve jsme cestovali v naší zemi, a teprve až to situace dovolila, vyráželi jsme i za hranice. Jen jednou Jugoslávie, víc nám to nedovolili, a pak se každoročně opakovalo Bulharsko. 

Naše první opravdová dovolená. To mi mohlo být sedm let a my jeli stanovat k jezeru. Poprvé pod stanem, poprvé v kempu. Maminka nakoupila s sebou jídla, jako by tam nic neprodávali. Pecen chleba, nějaké konzervy, na cestu usmažila řízky. Řízky tvořily nedílnou součást našeho cestování. Doma jsme nebydleli v bůhvíjakém přepychu, měli jsme jen to, co měli i jiní. Dokázali jsme se proto spokojit i s velmi jednoduchými podmínkami v kempu.

Jediné vybavení, jež jsme měli, byl stan ve tvaru "áčka". Žádný kempový nábytek, žádný vařič, zkrátka polní podmínky. Vařili jsme na ohni. Každé ráno tatínek rozdělával oheň, abychom si mohli uvařit čaj nebo kakao. V kotlíku. Ten plnil více účelů. V poledne v něm maminka uvařila polévku, po ní následoval hlavní chod. Dnes ji obdivuji, jak si se vším dokázala poradit. Zvládala to, jako by byla zvyklá vařit na ohni po celý svůj život. 

Kemp. v němž jsme se ubytovali, neměl téměř žádné vybavení. Dvě nebo tři dřevěné kadibudky, žádné umývárny. Jen plechové žlaby, v nichž tekla studená voda. Ale my byli za ni rádi. Slunce tenkrát pálilo od samého rána a nikde žádný stín. Tatínek to nakonec vyřešil po svém. Vyrazil do blízkého lesíku a přinesl vyschlý kmen stromu, jenž měl i větve. A právě větve byly velmi důležité. Maminka na ně hodila deku a vznikl tak primitivní slunečník. Tatínek do kmenu natloukl hřebíky a na ně jsme si mohli zavěsit své ešusy, z nichž jsme jedli. Seděli jsme na malých kládách, žádné židličky. Ale nám to nevadilo a radovali jsme se z toho, že můžeme být u vody.

To byly naše začátky. Rodiče mně předali svou lásku k cestování. Dnes si uvědomuji nejen toto, ale i skutečnost, jak důležitá je rodina. Pospolitá rodina, v níž je soudržnost naprostou samozřejmostí. Rodina, v níž se společně plánuje a plány se uskutečňují. Nekonají se výměny partnerů, protože jednou máte děti, které se neopouštějí. Máte děti, kterým chcete zajistit hezké dětství. Dětství, v němž se každoročně někam vyráží na dovolenou, z níž si všichni odnášejí spoustu zážitků. Zážitků z toho, že mohli být spolu a sdílet. A na něco takového se krásně vzpomíná. Nemusíte mít přepych, protože bohatství není žádnou zárukou štěstí. Důležitá je sounáležitost všech členů rodiny a chuť být spolu. Spolu při poznávání nových míst...