O čecháčství

Česká současnost mi stále více připomíná normalizaci. Jedna vládnoucí strana, která si může dovolit úplně vše, mi velmi připomíná předlistopadové komunisty, a k tomu rasismus

Motto "Ničemný svědek se posmívá právu a ústa svévolníků hltají ničemnosti." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.28)

Česká současnost mi stále více připomíná normalizaci. Jedna vládnoucí strana, která si může dovolit úplně vše, mi velmi připomíná předlistopadové komunisté, a k tomu rasismus.

Každá společenská změna přináší mnoho negativního. Nejprve přijde bahno, po němž by mělo přicházet zlepšení. Nechci nikterak obhajovat devadesátá léta, divokou privatizaci. To opravdu nechci. Privatizace napáchala tolik škod, které nemohou být zapomenuty. Přinesla krom jiného velké zklamání všem, pro něž je čest a poctivost jednou z životních priorit. Divoká privatizace přinesla velké bahno, neb se k majetkům dostali mnozí, kteří jsou s morálkou na štíru. Nedělám si o devadesátých letech žádné iluze, k privatizaci mohlo docházet i na pánských záchodcích. Tam se mohly domlouvat podmínky. Výsledkem všeho je, že většina populace prožila velkou vlnu zklamání. Zklamání z toho, že se tu odehrálo něco, co bylo něčím podobným, co tu podnikali soudruzi za své nadvlády od roku 1948. 

A protože divoká privatizace prošla, k majetkům se dostali i lidé, kteří byli před Listopadem 1989 "zanícení" komunisté, společnost se začala postupně propadat do ještě většího marasmu. Mnohé lidi odradil fakt, že u nás nedošlo ke splnění očekávání, kvůli nimž se cinkalo klíči v listopadových dnech 1989. Že se tu odehrávalo něco velmi nefér, co už zažívali v dobách komunistických. Bohužel si nedokázali uvědomit, že každá společenská změna s sebou přináší spoustu negativního. A jak už jsem psala ve svých předchozích blozích, nedokázali jsme se vyrovnat s komunisty, nedokázali jsme je tzv. odstavit a naopak jsme je nechali jednat. Mnozí z nich za svého soudružského členství navázali na důležité obchodní kontakty, které využili v polistopadových dnech i rocích. A nám se to neustále vrací. Mezi polistopadovými zbohatlíky najdeme spoustu předlistopadových soudruhů, kteří hlásají, že pijí vodu, ale ve skutečnosti se opíjejí vínem.

Příští rok si budeme připomínat 30 let od tzv. Sametové revoluce. Rok před tímto výročím se naše země nachází v dosti žalostném stavu, je rozdělena do dvou základních táborů. Jedni jsou s to přiklánět se k bývalému soudruhu s nečistou minulostí a jemu odpovídajícím ministrům, vládě, která na sebe strhává populaci s normalizačními mozky. Druhá polovina zastává demokratické ideály, které se staly základní životní filozofií Václava Havla. 

K neutěšené atmosféře naší země přispívá i rasismus, jenž je podporován samotnou hlavou státu. Výpady vůči Romům jsou naprosto neomluvitelné. A k tomu všemu lze přidat i Okamurovu SPD, která by musela být v každé demokratické zemi zakázána. Jenže jsme v České republice, kde už neexistují žádné hranice, co se může a co se nesmí. Trestně stíhaný premiér, případně ministryně, vulgární prezident a jeho inklinace k nesvobodě, již představují Rusko a Čína, jsou snad dostatečnou ukázkou čecháčství, na něž si tu někteří populisté hrají...

V závěru svého blogu se vrátím k Bibli. Je to kniha knih, v níž najdeme spoustu životní filozofie. Proto byla za vlády komunistů zakázána. V příslovích je nejedna moudrost. Ničemný člověk, vysmívající se právu. Není to právě případ naší země? V jejím čele stojí kdosi, kdo se zcela očividně právu vysmívá...