O bytě na prodej

Je to zvláštní, když vidíte, že je na prodej byt, v němž jste strávili své dětství i roky, kdy jste byli šťastní.

Motto "Moudrostí se dům buduje, rozumností se zajišťuje, kde je poznání, tam se komory naplňují vším drahocenným a příjemným majetkem." (Slova moudrých, Rady pro život, 24.3, 24.4)

Na prodej je byt, v němž jsem strávila třicet let. Prožila jsem v něm své dětství, a když jsem se vdala, rodiče mi byt přenechali, a já tam bydlela se svým mužem. Dvoupokojový byt s výhledem do parku, po celý den tam svítí slunce a je tam nádherná energie. Podlahy jsou v bytě dřevěné, ale rodiče na ně položili linoleum, čímž místnosti zazdili. Pouze v obýváku nechali parkety,které moje maminka pravidelně drhla ocelovou drátěnkou a natírala je hydrovoskem. Pak je vyleštila. Vždy musela klečet a nebylo to nic snadného. Vzpomínám si, že jednou takhle drhla podlahu, a když měla vše hotové, letěla něco koupit do samošky. A zapomněla si očistit kolena. Sousedka, která ji potkala, vykulila oči a ptala se, co se mamince stalo s koleny. Nic vážného. Jen na nich při úklidu klečela a pak je neomyla. Moje maminka je totiž v některých věcech nedbalá.

Když jsme se do bytu nastěhovali, nic tam nebylo. Žádná koupelna, žádné etážové topení, jen kohoutek se studenou vodou v kuchyni a kachlová kamna v ložnici. Byt pamatuje ještě německé obyvatele a o tom řekly své i stěny. I když mnoho let po válce, nešlo zakrýt německé malby, s manželem nám nezbývalo nic jiného než vzít ocelové kartáče a všechny stěny v bytě obrousit. Kolik to dalo práce, kolik jsme se oba nadřeli, o tom bych mohla vyprávět. Ale než jsem tam bydlela se svým mužem, prožila jsem v bytě krásné dětství. I když jsme se zprvu museli mýt v neckách a topit v každé místnosti uhlím, přesto jsme tam byli šťastní. V domě bydlely děti přibližně staré jako já a můj bratr, užili jsme spolu spoustu dobrodružství, které starý činžák nabízel. Třeba hra na schovávanou ve sklepě. Fuj, taková špína a prachu tam bylo, krysy tam pískaly, ale nic nám nezabránilo v tom, abychom si tam nehráli. Já, jež se štítí všeho nečistého, jsem do sklepa vstupovala nerada, ale nechtěla jsem trhnout partu, musela jsem své obavy překonat, a když jsme si takhle hráli celé odpoledne, už mi vůbec nepřišlo, kde si hrajeme. Nebo jsme chodili na půdu a tam jsme jednou na chodbě objevili dveře a nás zajímalo, kam tyto dveře vedou. Nebyly zamčené, my je zvědavě otevřeli a uviděli jsme WC spolu s malým umyvadlem. A byl tam toaletní papír. A co nás mohlo asi tak napadnout? Vzali jsme toaleťák a celý jsme jej rozmotali po schodišti. Netušili jsme, že tato toaleta patří k bytu u půdy, v němž žila ovdovělá paní Šimůnková. A ona nás slyšela, otevřela dveře a křičela na nás, že jestli nás ještě jednou nachytá, požene nás svinskou holí. My rychle utekli a jen se repetali strachem, aby na nás nežalovala, to bychom to pěkně slízli.

Před svatbou jsme s manželem byt vybílili, natřeli okna na bílo a těšili se na společné dny. A protože byl manžel výtvarník na volné noze, měli jsme velmi hluboko do kapsy. Dá se říci, že se povětšinou žilo z mého platu učitelky gymnázia. Když teď vidím Hřebejkův film Pupendo, něčím mi moje manželství připomíná, jen s tou výjimkou, že jsme žili o něco lépe. Je-li žena provdaná za výtvarníka, musí si v mnohém poradit sama, neb její milý tvoří a někdy nemá čas, aby se zabýval věcmi, které jsou proň přízemní. Neměli jsme peněz nazbyt, zato jsme byli oba obdařeni značnou kreativitou, jež postupem času učinila z našeho bytu velmi hezký domov. Starou kredenc po rodičích jsme opálili, manžel ji rozřezal a vyrobil z ní velmi hezkou kuchyňskou linku, která dotvářela útulnost interiéru. A když byl na jaře jarní úklid a lidé vyhazovali vše, co se jim nehodilo, na ulici, obcházeli jsme s mužem tyto malé skládky a vybírali si z nich, co by náš domov zkrášlilo. A že se našlo věcí, kterými jsme dotvářeli náš byt. Staré židle, konzole do oken, hrnky, skleněné půllitry, na všem se podepsal čas, každý kousek mohl vyprávět o tom, co prožil. Nejednalo se o žádný sektor, a tím vším získal náš byt úplně jinou atmosféru než panelákové krabice, v nichž vévodily obývací stěny a sedací soupravy. U nás to bylo jiné, hodně proteplené a útulné. Nápaditost se upřít nedala. Kombinace bílé barvy, hnědého dřeva a k tomu pár doplňků v barvě pálené cihly. A kousky nábytku, které měly svou patinu a ladily. Vlněný kelim na vyleštěných parketách. Šicí stroj po mamince, na němž jsem šila své veškeré oblečení, občas i něco pro manžela. Z látek za pár babek jsem dokázala vykouzlit nápadité modely. A k tomu hudba. Bez níž by náš život nebyl životem. Naučila jsem se poslouchat Bachovy varhany, pouštěla si barokní koncerty a zamilovala si Dvořákovu Rusalku. Čajkovského melancholii. Borodinovy Polovecké tance. A na Vánoce Rybovu Českou mši a Choreu Bohemicu. To vše prokládané Pink Floyd, Led Zeppelin a Beatles. A zbláznila jsem se do knih Milana Kundery, jež mi potajmu nosil jeden z mých studentů, a Williama Styrona. Jaroslava Havlíčka. Publikace s Schikanederovými obrazy, u nichž jsem cítila, že zobrazují moje nitro, poznávala jsem v nich svou občasnou zádumčivost. Hodně duchovního světa v bytě, jenž hovořil o souznění.

A vidíte, stalo se to, co bych nikdy netušila, s manželem jsme se rozvedli, protože se zahleděl jinam. Po rozvodu mi na vchodové dveře namaloval britskou vlajku a tím skončil náš životní příběh. Byt jsem vyměnila a ocitla se v úplně jiném prostředí. Za těch mnoho let se v našem bývalém bytě moc nezměnilo, jak je patrné z fotek realitní kanceláře, jen nábytek je jiný, ale okna by potřebovala natřít, vše už nahlodal čas, byt už má jinou historii. Paní, s níž jsem byt vyměnila, nechala byt převést na svého vnuka a ocitla se v domově důchodců. Možná je jednou z těch seniorů, kteří udělají chybu, když za svého života nechají přepsat svou nemovitost na někoho z rodiny. Mnohé z nich čeká dožívání v důchoďáku.

Od chvíle, kdy jsem z domu odešla, jsem se zařekla, že bych do něj nikdy nevkročila. Strávila jsem tam asi nejhezčí období svého života, chvíle, kdy mi bylo hebce, prožívala jsem v něm prchavé okamžiky štěstí, kdy jsem si říkala, zda je toto vůbec možné. Aby žena pociťovala to, co jsem tehdy cítila. Nebyli jsme žádní pracháči, ale přesto jsme byli velmi bohatí. Tím, co jsme měli v sobě, co jsme jeden druhému dávali, což je něco, co se nedá žádným jměním získat. Taková hloubka prožitků, vše umocněné dokonalým sexem, v němž panovala naprostá souhra. Toužili jsme jeden po druhém a vyzkoušeli snad vše, co se v sexu dá, milovali se divoce jako koně a neměli nikdy dost. Jestli jsme byli slyšet nebo ne, nás nechávalo klidným. Touha a smyslnost nás spoutaly. A také nenasytnost. Touhou mi tvrdly bradavky a vlhly kalhotky. Probouzela mě manželova erekce a my do toho šli nanovo, abychom své orgasmy vykřičeli. I to se dá za život prožít a já si toho nesmírně vážím. Že mi toto bylo dopřáno. Dnes si říkám, že byla možná velká chyba, že jsem tam nezůstala. A proto bych tam nikdy nevešla, protože rána není úplně zhojená. Snad i proto se mi někdy v noci zdá, že jsem zpět v našem bytě a já pláču štěstím, že tam mohu opět být. Ve sluncem prozářeném bytě, který v sobě skrývá tolik příběhů, dotyků a polibků, mých prvních vánoček, prvních sněženek v otlučeném hrnku po babičce, v bytě, jenž je teď na prodej. Cítím velké rozrušení i po letech, když o tom všem píšu, kdy jsem nahlédla do jedné ze svých klenotnic, které příliš neotvírám, a již jsem pootevřela jen z toho důvodu, když jsem se zjistila, že se náš byt prodává.

Ne. nebudu jako František Halas říkat, že se tam vrátím. Nevrátím se. Jen někdy poodkryji víko klenotnice, v níž jsou uloženy klenoty mých prožitků, abych se v tomto hmotném světě ujistila, že to nebyl pouhý sen, že mé šperky jsou důkazem toho, že jsem, slovy klasika, okusila "Nebe na Zemi". V bytě. jenž je teď na prodej...