Nostalgie

Dnes už téměř neznáme, jaké to je, když stojíte na něco ve frontě. Snad s výjimkou supermarketů, kde se stojí fronty k pokladně

Motto "Zajisti své dílo venku, starej se o ně na svém poli a potom si postavíš dům." (Přísloví, Slova moudrých, 24.27)

Stojím ve frontě. Ve frontě na české jahody. A zažívám pocit nostalgie. To bývaly časy, kdy jsme takto postávali před obchody na nějaké zboží. Tvořily se dlouhé fronty, které se čítaly na metry. Nejvíc se nám do paměti vryly fronty před zeleninou. Když dostali mandarinky, banány či pomeranče, to musel člověk vystát frontu. Prodávalo se kilo dopoledne a kilo odpoledne. A nebylo nikterak neobvyklé, že člověk stál ve frontě, a když na něj přišla řada, prodavačka mu sdělila, že už je vše vyprodané. A k mání byly jen brambory, kořenová zelenina či zelí. A krom zeleniny se stálo na maso, na šlehačku, na buráky, na adventní kalendáře pro děti. Mám-li to shrnout, stálo se na vše s výjimkou Leninových a Brežněvových spisů. O ty nikdo nestál, s výjimkou skalních komunistů.

Dnes si lidé rádi vystojí frontu, když mohou dostat něco českého. A tím mohou být jahody. Sice drobnější, ale voní po slunci a jsou sladké. V supermarketu jsou rovněž k dostání, dá se říci celoročně, ale jahody odtamtud jen jahody připomínají. Svým vzhledem. Ale chuť zpravidla nemívají pražádnou. Jsou tuhé, o cukru si můžete nechat zdát, nevím, zda někomu chutnají. A obdobně jsou na tom nektarinky či broskve žlutomasé. Nechala jsem se nalákat krásným kukučem nektarinek i broskví, abych se napálila. Nektarinky byly tak tvrdé, že by se s nimi mohl hrát cricket. A když po několika dnech změkly, byly tak kyselé, že se stejně nedaly jíst. A broskve? Nemusely měknout několik dní, ale jejich chuť snad byla ještě horší než nektarinek. Broskve nechutnaly vůbec nijak. Po ukousnutí se vám do úst dostala jakási hmota, při níž se vám obracel žaludek naruby. Jednoduše fuj. Lepší vyplivnout.

Oddělení ovoce a zeleniny v supermarketech toho nabízí hodně. A to hodně vypadá na první pohled lákavě. Při koupi tohoto zboží se vám provětrá peněženka, což je člověk ochotný zaplatit. Už méně je člověk ochotný zaplatit za něco, co je pouhopouhou maketou výrobku. Proto když se na trhu objeví první české jahody, vidíme fronty. Lidé se vracejí do starých časů jen s tím rozdílem, že stojí frontu na něco českého. V dřívějších dobách se stály fronty na cizí zboží. Ale i to cizí zboží, s výjimkou kubánských pomerančů, mělo mnohem lepší chuť než to, co nám nabízejí dnešní supermarkety. Ale pro Českou republiku dobré, té stačí zboží nižší kvality. Naši politici snad v každé době dovolí, aby byl náš národ přijímán jako méně kvalitní, jako někdo, pro něhož je podřadnější zboží dobré. A podle toho se nám všeho dostávalo a dostává. Nebo snad ne?