Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Zvu čtenáře ke sdílení mé povídky, jejíž název předvídá obsah.  Pak se chci na určitou dobu odmlčet, protože musím napsat Letní povídku a přihlásit se s ní do soutěže. Děkuji za Váš čas a budu se zase na Vás těšit. Helena Vlachová

Motto: "Marie Magdaléna hledá toho, koho miluje, a hledá ho, dokud není od něho nalezena"

Prolog: Narodila jsem se na Máří Magdalénu. Mělo mé narození symbolizovat, že se stanu hříšnou ženou, aby mi bylo posléze vše odpuštěno? Ti, kteří mi dokázali hodně odpustit, mě hodně milovali a možná mě milují stále ..

Pátek třináctého A ke všemu duben. Nejraději bych se před celým světem uzamkla, abych tak mohla přečkat všechny smůly tohoto dne spojené se třináctkou, pátkem a nevyzpytatelným dubnem. Ale nemohu. Jede se totiž na hřbitov. Mí rodiče si nemohli vybrat lepší datum. Ač oba po mnoho let v důchodu, rozhodují o tom, kdy se pojede na hřbitov bez ohledu na mé pracovní vytížení.

Když jsem vyšla z domu a na tváři pocítila ledový vítr, nejraději bych se byla otočila v vrátila se domů. Nebe se zlověstně černými mraky, chvíli déšť, chvíli sníh, chvíli kroupy a k tomu vlezlý fičák, který nechtěl nechat člověka na pokoji. Rychle jsem naskočila do auta a vyrazila k rodičům. Naštěstí řídím ráda, v autě jsem zvyklá poslouchat hudbu, která mi náladu zpravidla vylepšuje či udržuje stabilní.

"Upekla jsem výbornou sekanou, chceš, Magdo, ochutnat, opravdu se mi povedla," praví má máti a chystá se svůj kulinářský výrobek vytáhnout z brašny, kterou s sebou bere jen na hřbitov. "Mámo, copak nevidíš, že řídí, ještě nebouráme, koukej to dát zpátky, doufám, že jsi k tomu vzala hořčici, jinak to jíst nebudu," klade si podmínky můj otec. Za tu chvilku, kdy jsme se odrazili od jejich domu, stačili oba auto pořádně zamořit, v éteru se mísí jejich pižmo spolu s česnekovým odérem sekané, z čehož se mi skoro zvedá žaludek. "Vzalas, mámo, svíčky?" kontroluje otec situaci a dodává. "Zase jsi nechala ohryzek na sekretáři, ty jsi takový flink, nikdo by s tebou nevydržel, co musím vydržet já". "No jo, prosím tě, ty toho naděláš, ale jak se tak dívám, svíčky nemám, myslela jsem, že je vezmeš ty, položila jsem je na botník", odváží se máti oponovat. "Magdo, otoč auto, musíme se vrátit, nebudeme přece svíčky kupovat, když je máme doma", rozkáže otec. A je to tady. Rodinná rozepře. "Nebudeme se vracet, to přináší smůlu. Už tak stačí, že je pátek třináctého, někde zastavím a svíčky koupím, určitě je budou mít na hřbitově." "No jo, to jsi celá ty, máš na rozhazování, proč bychom měli svíčky kupovat, když už jsme je koupili," odporuje táta. "Nejsem rozhazovačná, svíčky koupím a ty, co máte.doma, se hodí na dušičky," snažím se přesvědčit vládce rodiny. Zabralo to a je aspoň klid. Jedeme a nikdo nemluví.

Už jsme dorazili. Olšanské hřbitovy. Odmalička nesnáším návštěvy hřbitova, snad proto, že mě naši vzali na pohřeb mé babičky Anděly, zemřela v pouhopouhých čtyřiceti šesti letech, mně tenkrát bylo asi pět let a neuměla jsem si ve své dětské mysli srovnat, proč dospělí pláčou, hlavně moje mamka. Pláč jsem vždy spojovala s dětmi, s dospělými ne. Na pohřbu hrály varhany, jejichž tónům jsem se pak po léta vyhýbala, protože ve mně evokovaly zmatek dětské duše a konec něčeho, co už se nikdy nemůže vrátit, protože dotlouklo srdce.

"My půjdeme na hrob a tedy zajdi koupit svíčky, nekupuj zbytečně drahé, hlavně aby dlouho vydržely," velí otec. Docela ráda se od nich oddělím a vyrazím ke smutečnímu obchůdku. Počasí se nezlepšilo, naopak, dá se říci, že vítr ještě zesílil a k němu se přidal ledový déšť. Nepospíchám, protože vím, že takový úklid trvá našim zhruba hodinu. Kráčím pomalu a čtu si jména zemřelých. A jak jsem tak v zamyšlení, nevšimnu si pařezu a zakopnu o něj. Pokouším se sice vyrovnat balanc, ale veskrze se mi to nepodaří a já se rozplácnu na mokré cestě. "Můžu vám pomoci, stalo se vám něco?" uslyším nad sebou hlas a uvidím ruku, která mi nabízí pomoc. Se samozřejmostí se jí chytnu a už stojím na obou nohou, snažím se očistit si kolena a podívám se na svého zachránce. Strnu. Protože oči, do nichž hledím, znám. I na muži je patrno strnutí. "Jsi to ty, Magdo? Co tady děláš, vůbec bych nečekal, že tě ještě někdy potkám, natož tady." "Jsem to já, taky bych nečekala, že se setkáme na hřbitově, jsem tu s rodiči, co tu děláš ty?" "Mám tu ženu a dceru," smutně ukáže na hrob. "Už to není život, který žiju, cítím se, jako kdyby mi odebrali nějaký orgán, žít se sice dá, ale vše je jiné. Obě zemřely při autohavárii, nedal jim přednost kamión, Klárce byly čtyři a Hanka byla ve třetím měsíci."

Pavel. Vzpomínky mě vracejí dvacet let zpátky. Tenkrát jsem učila na gymnáziu, čerstvá absolventka z fakulty, plná očekávání, entusiasmu. (Tehdy bylo vše nasáklé socialismem s lidskou tváří, dá-li se to vůbec tak nazvat, spíše bych onu dobu označila velkou klecí, v níž jsme se krčili bez jakékoli naděje na svobodu). Pavel chodil do čtvrtého ročníku, suplovala jsem u nich literaturu, a ač za komunistů, nebála jsem se hovořit o zakázaných autorem. Pavel na mně čekával ve vestibulu školy a nosíval mi knihy, které byly na indexu. Zamilovala jsem si Kunderův Žert, příběh o lidské pomstě, jež přestává být pomstou, protože je vykonána po letech, je proto vyčpělá a naprosto se mine svým účinkem. Pavel byl rebel a mně rebelové přitahovali. Kluk s dlouhými vlasy a kytarou, na níž hrál písničky Vladimíra Merty. Neodmítla jsem pozvání na maturitní večírek, vzpomínám si, že se konal v odlehlém penzionu za městem. "Tančíte ráda?" vyzývá mě k tanci Pavel. "Chce se mi s vámi povídat, a také vám chci říct, že jste se mi od prvního okamžiku líbila, když jste přišla v pruhovaných podkolenkách a džínové sukni, všichni kluci byli do vás udělaní, já jsem pořád," vyznává se prostě. Toho večera jsme spolu prochodili celou noc, penzion se nacházel poblíž lesa, noc s vysokým letním nebem, vzduchem poletovaly světlušky a člověk cítil krásu života, sílu mládí. Následující den jsem musela samozřejmě do školy, naštěstí jsem končila brzy, přemáhala mě ospalost a těšila jsem se domů. Že se vyspím. Vše ale bylo naprosto jinak, před školou na mě čekal Pavel. "Můžu vás doprovodit domů? Přinesl jsem vám Škvoreckého Zbabělce," říká a podává mi knihu zabalenou do neprůhledného papíru. "Děkuji, ale jsem pořád plná Kundery, nikdy jsem nečetla nic tak krásného," s úsměvem si beru knihu. A tak spolu jdeme. Ani moc nemluvíme, oba si v sobě neseme večer a noc, již jsme spolu strávili a jež se nesla v duchu jakési posvátnosti. Stále si zachovávám odstup, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že nás cosi spojuje. Před mým domem se rychle rozloučíme a já mizím. Jsem plná zvláštního vnitřního neklidu, chvatně rozbalím knihu, abych v ní našla dopis. Dopis pro mě. Je to vlastně báseň začínající slovy "Prvničko má samodruhá ..." Nádherné vyznání lásky ke mně. Mám-li to vše shrnout, onoho léta jsem s Pavlem prožila letní romanci, kterou jsem pak ukončila. Pavel se dostal na medicínu a já mu nechtěla stát v cestě, vše měl teprve před sebou..

Teď tu stojím a zírám na Pavla, jenž se podstatně změnil a přitom nezměnil. Z kluka s dlouhými vlasy se stal muž středního věku´, muž, na němž je patrný jistý společenský status, muž, jenž vyměnil džíny za elegantní oblek a svrchník. "Kde teď žiješ?" ptám se protože mě zajímá. "Koupil jsem si byt ve Vršovicích, začal jsem ho rekonstruovat, ale pak se stala ta věc a já ztratil zájem úplně o všechno, teď to pomalu dávám dohromady. Začal jsem se věnovat chirurgii, pracuji na klinice. A co ty? Jsi vdaná?" "Jsem rozvedená,manžel odešel, když se nám narodil syn." "Změnila ses, kdy ses nechala ostříhat? Ten cop nějak k tobě patřil." "Cop mě táhl k zemi a já pocítila touhu po změně, řekla bych postřižiny v reálu, mně se to takhle líbí." "Neříkám, že ti to nesluší, ale jsi každopádně změněná." "Za dvacet let se mění každý, nedá se stát na jednom místě, pořád musíme kráčet a jít dál." "Nemyslíš si, že bychom si měli o všem popovídat mimo svět zemřelých, jim bychom měli poskytnout klid a mír, můžeme se ještě potkat, chceš-li," při těch slovech mi podává svou vizitku. "Já tu bohužel svou nemám, mám ti tedy zavolat, abychom se domluvili?" Jen mlčky pokývl a políbil mě zlehka na tvář.

"No Magdo, kdes celou dobu byla? Táta už chtěl jít pryč, protože má hlad a nebude jíst na hřbitově. Máš ty svíčky?" vítá mě máti a já na ní najednou vidím, o kolik už zestárla, nahrbená stařenka s hlubokými vráskami v obličeji, jenž býval svého času pohledný. I přes tyto patrné znaky stáří si moje máti zachovává snahu útočit vždy a všude, jediný, koho z tohoto vylučuje, je otec, s ním zpravidla do konfliktu nejde, a umí se velmi rychle stáhnout, aby toto vše kompenzovala s jinými, přesněji řečeno se mnou. Pro ni jsem dobrý terč, na nějž cílí své jedovaté šípy. Podávám jí svíčky. Vítr je však tak silný, že je těžké je zapálit a plamen uchovat. Se svými rodiči mám pocit, že jsme se nikdy nepotkali, že se celý život jen míjíme. Já nerozumím jim, oni nerozumí mně. Mají tendenci vést se mnou nepolevující boj o svých pravdách, s nimiž se nikdy nedokážu ztotožnit, protože jsou jejich pravdy pouhopouhé diktáty, jimiž se mě snaží zmanipulovat, kolikrát si říkám, zda jim to za to stojí, válčit, napadat, kritizovat, jejich manipulace je až zhoubná. Nikdy mě nepřijali takovou, jakou jsem, vždy se snažili do mě projektovat své představy o dceři, což není možné, aspoň v mém případě ne. "A kde ses tak zmazala? Máš kolena od bahna, tos upadla nebo co?" "Nech toho, mámo, mám hlad, měli bychom už jít," usměrňuje ji otec. "A máš tu hořčici? Jinak si můžeš tu svou slavnou sekanou nechat," dodává zlostně. "Nechtěli byste toho nechat aspoň na hřbitově? Hořčice se dá koupit cestou," napomínám je. Mají nové téma. Sekanou. Jsou schopni zkazit si kvůli takové blbosti celý den. Otec se nakonec zatvrdil a sekanou bez hořčice odmítl jíst. Cesta domů se nesla v dusné atmosféře, která mi připomněla dětství a nekončící války mých rodičů.

Po návratu domů jsem byla v pokušení Pavlovi zavolat, ale pak jsem přece jen zkrotila emoce a odložila vše na středu. Aby neviděl, že mě zajímá. Muži potřebují být lovci, jakmile svou kořist lapí, jejich zájem rychle upadá. Přišla středa ráno. "Šimonovský, prosím," ozvalo se do telefonu. "Tady Magda, jak se máš?" "Rád tě slyším, docela to jde, a co ty?" "U mě vše v normě, sice jsem pořád v jednom kole, ale nemůžu si stěžovat." Nastala krátká odmlka, do níž jsem nechtěla vstupovat. "Co kdybych za tebou v sobotu přijel? Na tom hřbitově mi vše přišlo morbidní." Souhlasila jsem a přijala jeho návrh. Sešli jsem se v jedné stylové restauraci a dali si společný oběd. "Sluší ti to i po letech, sice jsi změnila image, ale stále vypadáš atraktivně." "Dík, při své profesi musím o sebe dbát, nikdo by neměl zájem o tlumočnici, která se sotva valí. Z tebe se stal úctyhodný občan, z kluka s kytarou vážený pan doktor, nebo se snad mýlím?" Pavel zaplatil a měli jsme se k odchodu. "Půjdeme k tobě? Rád bych viděl, jak se žije úspěšným rozvedeným ženám," pozval se sám a já jen mlčky přikývla.

"Vidím, že krom účesu jsi změnila i interiér. Kam se poděl tvůj starý nábytek?" ptá se a rozhlíží se kolem sebe. "Nějak jsem pocítila touhu po změně ve svém životě, už se mi protivilo sdílet starý nábytek, proto jsem jej vyměnila za opak." "Neříkám, že to není hezký byt, ale stále tě mám v sobě zasutou s copem a starým prádelníkem, jak jsi mu tenkrát říkala, nějak mi to slovo vypadlo z paměti." "Veškosen." "Co je to za hrozné slovo? Veškosen?" "Z němčiny přece, žijeme na německém pomezí, u nás se to slovo běžně používalo." "Vlastně jsem ti zapomněl něco dát." Při těch slovech sáhne do kapsy a podává mi CD. "Springsteen, děkuji, vidím, že ty se ses v tomto směru moc nezměnil. Pustím to, ano?" Chci vstát a pustit hudbu, ale Pavel mě najednou vezme kolem ramen, začne líbat a přejíždí mě rukou na prsou. Najednou se zarazí. "Co je, stalo se něco?" "Chodíš na mamograf? Mám pocit, že jsem ti něco nahmatal na levém prsu." Idylka je rázem pryč. Vyskočím, strhnu ze sebe svetr a prohlížím se. Pavel mu svou ruku položí na místo, kde nahmatal zatvrdlý novotvar. "Přijď za mnou zítra na kliniku."

"Bohužel je to to, co jsem předpokládal. Vypadá to na rakovinu a čeká tě operace," sděluje mi následující den po celkovém vyšetření. "A naděje?" "Bojím se cokoli předvídat, po operaci budeme moudřejší." Odcházím domů, plná divného strachu, roztřesená, protože si najednou uvědomuji, že mohu zakrátko umřít, aniž bych se na to jakkoli připravila. Wolker ve své básni přirovnává smrt k těžké hodině. Čeká mě tedy těžká hodina? Zvláštní. Zřejmě mi pátek třináctého přinesl další smůlu. Jak to vypadá, bude už konečná. Nebo snad ne?