Nevraživost

Vyprávění muže, jenž nevychází se svou matkou, která mu zničila některé vztahy se ženami. Před její nevraživostí se raději se svou ženou odstěhuje na druhý konec republiky

Motto "Jak krásná, jak líbezná jsi, lásko, při hrách milostných! Postavou se podobáš palmě a svými prsy hroznům datlí." (Píseň písní, Útočnost lásky, 7, 8)

Moje máma. Kapitola sama pro sebe. Když jsem byl malý, nemohl jsem si na ni stěžovat, udělala pro mě první poslední. Byl jsem její Milánek, určitě mě milovala víc než mého otce, svého manžela. Dnes ji však hodnotím úplně jinak, vidím ji jinak a uvědomuji si, že moje máma má ráda především sebe. Vždyť to její manželství s tátou.

Máma pracovala ještě v předlistopadové době jako sekretářka ředitele velké exportní firmy. Takových firem v bývalém Československu nebylo mnoho. Ale mámě se podařilo do jedné takové dostat a hlavně se dostat na pozici sekretářky. Měla co nabídnout. Mám tím na mysli její exteriér. Blondýnka s vlnitými polodlouhými vlasy, velkýma očima a smyslnými rty. A když k tomu přidáme plné poprsí, našli bychom určitou podobnost s božskou Marilyn Monroe. Krátké sukně, pěkné nohy, hluboký výstřich, vždy příjemná, voňavá. A na to tenkrát dostala mého otce. Byl o dvacet let starší než ona, žil v zaběhnutém manželství, odkud bohužel zaběhl k jiné ženě. A jí byla moje máma. Vnímám vše jako jeden velký kalkul. Sen krásné ženy se splnil. Stala se ženou významného muže, který jí umožnil pracovně vycestovat do zahraničí.

Žili jsme v Rakousku, kde měla firma zastoupení. To bylo něco pro mou mámu. Ocitla se ve světě plném zboží, které chtěla mít. Můj táta se měl co otáčet, ale udělal to pro svou mladou ženu i syna rád. V Rakousku jsem chodil i do školy, naučil jsem se plynně německy i anglicky, máma mě vedla k dobrému vystupování. Do Čech jsme se vrátili, když mi bylo třináct let. Najednou jsem se nacházel ve třídě, v níž jsem vyčníval. Měl jsem chování gentlemana a byl jsem svým spolužákům pro smích. Brzy jsem si však u nich získal respekt. Začal jsem se chovat obdobně jako oni, nosil jsem jim věci ze Západu, kazety, časopisy a vytvořili jsme si vztah na celý život. Mámě se v Čechách moc nelíbilo, brala to jako degradaci, ale nedalo se nic jiného dělat. Měla to tátovi za zlé, že nedokázal svou zahraniční pozici obhájit. Zatímco ona byla stále krásnější, můj otec rychle stárl a začal mít i zdravotní problémy.

Studoval jsem na gymnáziu, odkud jsem dále pokračoval na lékařské fakultě. To bylo něco pro mou mámu. Kudy chodila, tudy se chlubila, jakého má syna. Dřív se chlubila svým mužem, ale táta nakonec skončil v invalidním důchodu. Byl nemocný na srdce a s ním se žádné chlubení nekonalo. Máma na něj měla vztek, že sedí jen doma a čeká na ni, až přijde z práce. Proto se z práce loudala, domů se jí nechtělo, a když se blížila k domovu, říkala sousedkám "Jen se na děj podívejte, celý den sedí jen u okna a čeká, až přijdu domů. Není to k zbláznění žít takový život s chlapem, který za nic nestojí?" Od té doby jsem ji začal nemít rád. Někdy jsem k ní pociťoval i nenávist. Měl jsem jí za zlé, že rychle zapomněla na zlaté časy, jaké s tátou měla. I když byl táta v důchodu, zabezpečil ji na stáří víc než dobře.

Máma přenesla veškerou svou pozornost na mě. Zajímalo se, s kým se stýkám. Na vysoké jsem se zamiloval do jedné zdravotní sestry. Marcely. Byla rozvedená s malou dcerkou, ale mně to nevadilo. Nacházel jsem u ní to, co mi doma chybělo. Pochopení, laskavost, smích, pohodu. Moje máma byla odjakživa jakoby sešněrovaná, neuměla se smát, příjemná dokázala být jen ve společnosti vlivných lidí. Těch výrazně ubylo od doby, kdy odešel táta do důchodu.

Táta zemřel, ještě když jsem studoval. Oplakal jsem ho, protože jsem si ho nesmírně vážil a miloval. Najednou tu nebyl, zůstala jen máma, která mu měla jeho smrt za zlé. Ani netruchlila, spíš vyčítala osudu, že se stala vdovou tak brzy. Ale žádného muže už nechtěla, říkala, že se nechce o žádného chlapa starat. Jako by se o tátu někdy starala, domácnost ležela jen na něm, když odešel do invalidního důchodu. I když se snažil, máma mu měla stejně za zlé, že nepracuje, velmi často mu vyčítala, že sedí jen u okna. Ale nebyla to pravda, ona si zkrátka hledala důvody, jak psa bít. A táta se nechal. Dokonce si myslím, že mu nepřímo pomohla, aby zemřel. 

Když se máma dozvěděla, že mám vztah s rozvedenou ženou, láteřila a říkala mi, že si musím vybrat. Buď ji, nebo tu couru. Tak Marcele říkala. Vztah jsem zrušil, ale strašně jsem se trápil. Od té doby jsem se zařekl, že mámě o žádné ženě neřeknu, že ji ani na svatbu nepozvu a že ji postavím před hotovou věc. 

Asi mi byly souzeny zdravotní sestřičky. Oženil jsem se s Janou, do níž jsem se úplně zbláznil. Byla jiná od ostatních žen, měla svůj vnitřní svět, do něhož jen tak někoho nepustila. Až jsem to byl nakonec já, kdo získal její srdce. Její srdce nebylo zdravé, ale mně to nevadilo. Lékaři jí ani nedoporučovali těhotenství, bylo by pro ni rizikové. Když člověk miluje, dokáže se s ledasčím smířit, Janino nemocné srdce mě netrápilo. Věřil jsem, že mu pomohu svou láskou, protože mi Jana jako žena plní vše, co jsem si od ženy přál. Pokud jde o mámu, svůj slib jsem splnil. Představil jsem jí Janu  jako svou ženu. Myslel jsem, že vzteky praskne. Mou manželku nikdy nepřijala, protože nebyla lékařka jako já. Hned jí do tváře vmetla, že si mě vzala jen z prospěchu. Jen aby dostala doktora. Na to jsem jí oponoval, že by neměla soudit podle sebe, není každá žena jako ona, protože byla to hlavně ona, kdo do manželství vstupoval se zištností. 

S Janou mám krásné dvě dcery, ale jak už jsem předeslal, obě těhotenství byla riziková hlavně pro mou ženu. Musela je odležet v nemocnici. Moje matka se nenávistí k mé ženě jen dusila. Trousila o ní po městě, že mi není žádnou oporou, když polehává v nemocnici. Měl jsem na ni strašný vztek a bylo mi i zároveň líto, když jsem viděl, že ji její vnučky nezajímají. Ani se na ně nepřišla podívat, a když jsme ji navštívili, hovořila jen se mnou, jako by byla moje rodina vzduch.

Abychom předešli válkám a útokům ze strany mé matky, odstěhovali jsme se na druhý konec republiky. Vím, že je moje máma v podstatě velmi nešťastný člověk, ale také vím, že jí pomoci není. Že to, jak se člověk cítí, záleží jen a jen na něm. A to je i případ mé mámy, které si vážím, že mi dala klidné dětství, ale o které vím, že nelze žít v její blízkosti. Její nevraživost má ničivý vliv, a proto jsem se se svou rodinou rozhodl pro vzdálenost. Byla zdrcená, když jsem jí oznámil, že se stěhujeme, ale také jsem ji ujistil, že se na nás může kdykoli spolehnout, že ji nenecháme na holičkách. Je to smutné, ale nedá se s tím nic víc dělat. Máma může za námi přijet kdykoli, je už v důchodu, ale ona nechce. Nemá prý čas.