Neumím se vzdávat

Známe to všichni. Děláme něco a máme pocit, že to nefunguje, a my s tím chceme praštit a jít od toho.

Motto "Ovoce spravedlivého je jako strom života, a kdo se ujímá duší, je moudrý," (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 11.30)

Každý máme své silné a slabé stránky. Mou silnou stránkou je bezpochyby neochvějnost, silná vůle se nevzdávat. Když se mi něco nedaří, mám kolikrát chuť s tím praštit a už víc se k tomu nevracet. Vzpomínám si, že jsem kdysi šila parku z materiálu, z něhož se šily montgomeráky. Což byla látka zevnitř pogumovaná a nebylo lehké s ní pracovat. Měla jsem prsty do krve rozpíchané, bolely mě a já měla pocit, že svou práci nikdy nedokončím. Praštila jsem rozešitým dílem a říkala si, že už nikdy víc. Jenže to bych nesměla být já. Hlas, jenž ve mně sídlí, ke mně promlouval, ať to nevzdávám. Když už jsem téměř u samého konce. A tak jsem milou parku vzala a bojovala s ní, až jsem zvítězila. Výsledkem byl šmrncovní kus oblečení.

V současnosti zažívám něco obdobného. Nemám sice prsty rozpíchané do krve, ale válčím s monstrem, který se základní školou zove. Mám sto chutí s takovou prací praštit a vrátít se jen ke svému volnonožení, jak nazývám obživu na volné noze. Jenže to bych nebyla já, fatalistka. To, že jsem se poprvé ocitla na základní škole ocitla, neberu jako něco, co by nemělo být bezdůvodné. Osud mě zavedl na tuto cestu a dal mi nesnadný úkol. Zvládnout pubertální zvěř.

Když už v životě něco dělám, musím cítit, že jsem plně zapojena, že cítím smysl toho, co dělám, musím být motivovaná. Ale jak najít motivaci pro něco, když cítíte, že vaše tradiční postupy selhávají. Není přece možné, aby to nešlo. To si říkám velmi často. Také si říkám, že nemohu ze svých nároků slevit, to bych se provinila svým zásadám. Jak tedy spojit svou důslednost s příšerami, které jsou v zajetí hormonů a vy jste pro ně jen trapná učitelka. Navíc už nejsem mladá. Jak se jim přiblížit a předat jim to, co je třeba.

Nepotrpím si na žádné vyčteninky, v životě se řídím svou intuicí, umím velmi dobře improvizovat, mám smysl pro humor. A jak zjišťuji, toto jsou potřebné atributy, jak na pubertální dítka. Abyste je zaujali a přitom je i naučili, musíte umět střídat aktivity. A když vidíte, že je situace neúnosná, na chvíli přestat a vyprávět jim třeba něco ze svého života. Když vy jste sami byli v jejich věku a co jste prováděli. Oni pak vidí, že to, co se s nimi děje, potkalo i jejich učitelku. Nebo mě v tomto týdnu napadla meditace. Na chvíli ztichnout, zavřít oči, uvolnit se a nedělat vůbec nic. A ono to zafungovalo.

Ne, neumím se v životě vzdávat a potřebuji vidět výsledky své práce. Na škole, na niž jsem nastoupila, byla angličtina v katastrofálním stavu. A já zjišťuji, že se úroveň začíná zvedat. Pomalu, ale jde to nahoru. Nějak se začínám měnit v Igora Hnízda. Nemám v ruce rákosku, škoda, že je dnes zakázaná. Mou zbraní se stala trpělivost, jistá dávka herectví, kdy se ze mě stává šašek. Šašek, který při svém vystoupení předá svému obecenstvu něco, co si zapamatují. Musím pokaždé vystihnout náladu třídy a od ní se odrazit. Být dokonale připravená a mít přitom sáček plný překvapení. Tak jedině to může fungovat.

Zatím jsem to nevzdala, i když jsem velmi často cítila, že se na mě řítí vlna tsunami a já se měním v zajíce, který rychle vezme roha. Jenže nechci být zbabělá, taková vlastnost mi nepřísluší, proto ještě setrvávám. Člověk by se měl v životě stále něco nového učit, překonávat nové výzvy, nesklouzávat k stereotypu, protože ten může někdy vést k beztvarosti. V práci strávíme podstatnou část svého života, proto bychom ji neměli brát jako nutné zlo, ale jako něco, co nás obohacuje. Nejen finančně. Aspoň já si to jinak představit neumím.

Život je neustálý boj, v němž vítězí ti silní. I když člověk dostane na čumák, měl by se umět zvednout, očistit krev a jít dál. A máme-li se cítit dobře, je jen na nás. Okolí dokáže zranit, ale je otázkou, jak se s tím dokážeme vypořádat. Cítit se dobře je stav mysli a to bychom měli vědět. Neobviňovat své okolí, že je vinno za to, jak se cítíme. Vše záleží jen na nás. Někdy je nám lépe, někdy hůře, ale bez toho by nebyl náš život životem. Kdyby měly být všechny dny stejné, byla by to nuda a tu snad nikdo nemá rád. Nebo snad ano?