Neslavné konce

Arnošt Malý. Muž, jemuž tolik lidí závidělo a přálo mu to nejhorší. Dařilo se mu za socialismu, v nové společnosti jen ve svých úspěších pokračoval.

Motto " Kdo zachovává přikázání, střeží svůj život, zemře, kdo jeho cestami zhrdá." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 15.16)

Nikdy si člověk nemůže být ničím jistý. Jediná jistota, kterou máme všichni, je naše těžká hodina, v níž se budeme loučit se životem. Cesty osudu mohou být tak křivolaké, že nikdo nemůže tvrdit, že ví, jak vše skončí.

Lidem, jakým je Arnošt Malý, mnozí, méně úspěšní, závidí. Že se mu daří, na co sáhne. Na jednu stranu to pravda je. Vždyť kdo se měl nad poměry v době předlistopadové. Jen veksláci, šmelináři, řezníci, zelináři, vlivní soudruzi. Většina obyvatel se musela spokojit s jakýms takýms příjmem a být ráda, že je z dohledu státní bezpečnosti. 

Arnošt Malý se narodil jako obchodník. Vyrůstal jen s matkou, jež nenáviděla všechny muže. Na syna moc času neměla, musela hodně pracovat a hoch býval doma často sám. Vyrůstal z něj zvláštní samorost. Ve škole trpěl, ve třídě se našlo dost posměváčků, kteří se mu posmívali, jak chodí oblečený. A to jej motivovalo. Aby se činil, měl peníze a mohl jednoho dne ukázat všem, kteří se mu smáli, dlouhý nos. Zamlouvalo se mu veksláctví. Uměl v tom chodit, začal už na střední škole, ale teprve na vysoké škole svůj obchod rozvinul. Krom valut šmelil i s oblečením, které získával od překupníků. A to pak prodával svým spolužákům, s nimiž studoval. Naučil se zákonitostem, které si veksláci mezi sebou stanovili. V této branži platila pevná pravidla a běda tomu, kdo by se chtěl někomu nabořit do jeho terénu. To pak dotyčný musel počítat s tím, že si to s ním veksláci vyřídí. A velmi tvrdě. Tehdejší veřejná bezpečnost se do ničeho nepletla a polistopadová policie to také mnohdy vzdala. Arnošt Malý vše zvládal na jedničku a studium na vysoké škole se mu stalo velmi dobrou průpravou pro dobu polistopadovou.

Vzhledem k obratnosti, kontaktům a ochotě všelicos spolknout se Malému poštěstilo, že stanul jako jeden z prvních, kdo se podílel na privatizaci podniků, velkých bank. A neslo mu to. To už byl ženatý, otec dvou dcer. Manželka byla stejně jako on velmi pracovitá, oba snášeli do rodinného hnízda spoustu financí. Vše jen klapalo. Jen manželčina postava se rozšiřovala stále více, že to začalo Malému vadit. Vzhledem k tomu, že se dostal do čela jedné z velkých bank, řekl si, že k takovému postavení musí mít i náležitou partnerku. Se ženou se nerozvedl, ale našel si podstatně mladší přítelkyni, jež mohla nabídnout postavu jako proutek. A s ní začal žít.

Jestli si někdo myslí, že Malý prožíval velké štěstí, je na velkém omylu. Dřel, měl pocit, že každý kolem něho stojí jen s nastavenou rukou a on nedělá nic jiného, než plní sny svého okolí, Mladá přítelkyně, dospívající dcery. Neznal odpočinek, a aby vydržel vražedné tempo, kouřil jednu cigaretu za druhou a večer končil tvrdým alkoholem. Aby rychle usnul a mohl jet druhý den nanovo. Mít mladou partnerku je hodně drahý špás. Ve hře není jen vysoké kapesné, ale i její exkluzívní šatník, nejnovější auta a exotické dovolené. Tam cestovala bez Malého, protože on se urvat nemohl. Ani si neuvědomil, že se mu přítelkyně odcizuje víc a víc, až mu jednoho dne řekla, že odchází. S mladším mužem.

Ztráta partnera je věc velmi bolestná. A k tomu se přidala další rána. Malý dostal výpověď, již nečekal. Spoléhal na to, že když pomohl tolika lidem s privatizací, úvěry, hypotékami, že se mu to jednou vrátí. Nevrátilo se mu vůbec nic. Všichni kolem něj jej znali, jen když byl ve funkci. A rychle se od něj odvrátili. Dá se říci, že jej stíhala rána za ranou. Zůstal sám jak kůl v plotě a naděje na zaměstnání nebyly téměř žádné. Dosáhl věku přes padesáti a přestal být atraktivní. Nakonec po téměř jednom roce zaměstnání získal. Ale značně podlomen, uzavřený do sebe, s depresí v duši. Už ničemu ani nikomu nevěřil. Snad tušil, že si to s ním osud ještě všechno nevyřešil.

Malý sice opět pracoval jako manažer, ale cítil, že jsou na něj vyvíjeny další tlaky. Dařilo se mu je odrážet, nicméně po šesti letech dostal další výpověď. To už se jeho věk posunul k šedesátce, věku, kdy o člověka jako zaměstnance nikdo nestojí. To si uvědomoval Malý stále více. Žil sám, ženy se mu vyhýbaly, když zjistily, že by se s ním příliš nepoměly. Sám v luxusním bytě, v němž byl v pronájmu. A na takový byt jsou zapotřebí finance, kterých se Malému dostávalo stále méně.

I když už přesšedesátník, jeho matka ještě žila. Její věk se přehoupl přes devadesátku. A ona se mu stala jedinou jistotou v tomto až příliš nejistém světě. Rozhodl se, že se k ní přestěhuje. Že se přestěhuje do příbytku, v němž jako kluk vyrůstal. Žádný přepych, přesto domov. Domov u mámy, u níž se mu příliš lásky nedostalo. Ale rozhodně víc než od žen. Ty jej jen dokázaly využít, a když ztratil svou finanční atraktivitu, rychle na něj zapomněly.

Neslavné konce. I tak by se dal životní příběh Malého nazvat. Z veksláka za vodou vlivný ředitel, který ve finále končí u své matky. Na pokraji sil, zklamaný a opuštěný všemi. Jen máma tady zůstala...