Nepořádnice

Vyprávění ženy, která je matkou třináctileté dívky. Dcera je nepořádná a nechává po sobě spoušť. Platí na ni jen babička

Motto "Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu." (Kazatel, Kletba pošetilosti,18)

Která máma se nedme pýchou, když se jí narodí ratolest. Když jsem poprvé Sáru spatřila, řekla jsem si, že bych nikdy nemohla takového sladkého andílka plácnout. A když se poprvé usmála, když se jí objevil první zoubek. Poprvé na nočníku, první krůčky. Nejsou to radosti pro každého rodiče? Jak na tyto roky ráda vzpomínám. Na svého andílka. Na Sáru. Poslední dobou však zjišťuji, že se andílek někam ztratil a já dennodenně potkávám strašidlo, které je nepřátelské, nepořádné a na všechno odpovídá štěkáním. O lenosti ani nemluvím. S výchovnými opatřeními jsem v koncích. A někdy, když toho mám takzvaně plné brýle, rezignuji, otevřeme si s manželem lahev dobrého vína a jsme rádi, že jsme přežili další den se svým potomkem, který nám čím dál víc připomíná mimozemšťana. Kdyby nebyla dcera na nás podobná, docela bych podezírala nemocnici, že nám ji vyměnili.

Že je andílek doma, poznáte velmi dobře. Tu pohozené boty, tu tričko, v další místnosti se na zemi válejí sešity a do jejího království, měla bych říkat youtuberského království, ani nechodím. Z jednoho prostého důvodu. Trefil by mě šlak. Nic nepomáhá. I když dceři každý den říkám, že pořádek platí pro každého, že si neplatíme úklidovou službu, výsledek je stále stejný. Nepořádek přetrvává. Mám náročnou práci, a když přijdu domů, netoužím po ničem jiném než po klidu. Ale copak to jde? Sotva otevřete dveře, už to na vás vykukuje ze všech koutů. Poházené věci. O koupelně ani nemluvím. Zavře se tam a nebere žádné ohledy na to, že my máme rovněž právo provést očistu. Když ona nakonec vyleze, koupelna je celá zapařená, poházené ručníky na zemi. A že by je zvedla? "Jé, promiň, mami, ani jsem si toho nevšimla."

Výsledek našeho snažení. I tak někdy svou dceru nazývám. Co nám to dalo práce, abych otěhotněla, celé dva roky jsme na tom pracovali, a ono stále nic. Jak jsem si zoufala, ale nakonec se naše snažení zúročilo v podobě těhotenského průkazu. Těhotenství s obtížemi, ale ustála jsem to. A výsledek? Nádherný andílek, který prodělal záhadnou metamorfózu a najednou je tu monstrum, které nechce respektovat žádná pravidla. Ale není vše ztracené. Ztracené v případě, že je tu babička. Vysloužilá učitelka na zaslouženém odpočinku. Moje máma. Její profesionální deformace se projevuje vždy a všude. Kam vstoupí, tam pořádek nastolí. Žádná diskuse, ale příkaz, který musí být bezodkladně splněn. Moc dobře si vše pamatuji ze svého dětství. Rány nepadaly, máma volila jiné prostředky, které jsem jako dítě nenáviděla. Uklízení mělo u nás přísně nastavená pravidla. Máma řekla, co si mám uklidit, protože jsem na tom byla obdobně jako Sára. Svůj požadavek vyslovila jednou, pak přišla zkontrolovat, a když nebylo nic uklizené, pravila, že je to poslední varování. A jestliže jsem odolávala a postavila si hlavu, že neuklidím poházené svršky a věci, máma přišla a konala. Jednoduše vyházela věci z okna. A to už jsem musela letět a vše posbírat. Fungovalo to naprosto stoprocentně. Škoda, že jsem si toto nepřenesla do výchovy svého vymodleného andílka.

S manželem jedeme za dva týdny na wellness pobyt. Pět dní spolu, pět dní oddávání se nicnedělání a rozmazlování. Bez Sáry. Už jsme toto absolvovali minulý rok a moc nám to prospělo. A našemu zlatíčku též. Přijela na ni dohlédnout moje máma, která si zachovává stále stejně účinné metody. Neuklidíš, přijde první varování, a když ani to nepomůže, pak vše nemilosrdně letí z okna. Když Sára slyšela, že budeme pryč a ji čeká neúprosná babička, začala nás přemlouvat, abychom ji také vzali s sebou. Že se jí bude stýskat. Jí a stýskat. To ať říká někomu jinému. Když jsme doma, ani si mě nevšimne, zaujala ke mně postoj jako k fungující mašině, která tu je, aby vykonávala nezbytné funkce. Stačí jen stisknout příslušné tlačítko. S babičkou neplatí žádné diskuse, babička je natolik ostřílená, že za všechny roky, kdy krotila pubertální mládež, zvolila jediný, osvědčený postup. Žádné zbytečné tlachání, které k ničemu nevede. Ale zásadovost a důsledná kontrolní činnost plnění uložených úkolů. A z toho má výsledek našeho snažení obavy a nafukuje se, že tu babičku nechce. Může nechtít, to věru může, ale nijak jí to nepomůže. Wellness pobyt s manželem si nenechám vzít, protože je to jediné, na co se mohu za celý rok těšit. A že bude náš andílek v železném područí mé mámy? Řeknu vám, ještě že ta moje máma je. Někdy ji s manželem přezdíváme Margaret Thatcher po česku. A máme ji za to rádi, jen si nejsem jistá, zda náš andílek sdílí totéž...