Není důchodce jako důchodce

Motto "Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 13.20)

Populace stárne, nové děti se rodí sporadicky, budeme si tedy muset zvykat na pohled lidí, kteří už mají možná své nejlepší za sebou. Naskýtá se však otázka, zda opravdu mají své nejlepší za sebou.

Už to tak v životě zkrátka je. Nikdo nemládne, roky přibývají každému, ale datum v kalendáři je jen číslo. A je důležité, jak každý toto číslo pochopí. Mozek nemusí být nastaven na záporné myšlení, když si negativní myšlenky nepřipouštíme. Proč si je připouštět, když jimi stejně nic nevyřešíme. Plýtvat časem v obavách, co nepěkného se může přihodit, lze považovat za velký hřích proti životu.

Ale vraťme se k věku, v němž odcházíme do důchodu, někdo by použil výraz na zasloužený odpočinek. Když už onen čas přijde, měli bychom být na něj připraveni. Dnes doba přeje lidem, kteří se umí k životu postavit a v každé situaci umí najít výzvu, pozitiva. Platí i o důchodu. Někdo se ještě nechce obejít bez práce a může i nadále pracovat. Takový senior je pro mnohé firmy výhra, protože starší generace je v porovnání s tou mladou zodpovědnější a spolehlivější. Pobírat důchod a moci ještě pracovat není vůbec špatné. Ale ne každý je toto schopen zvládat. Někdo opravdu chce odejít na zasloužený odpočinek a spoléhat se jen na měsíční apanáž v podobě penze. Nemusí být také špatné, ale senior nesmí ustrnout a zlenivět, má být nadále schopen plánovat si nové aktivity, na které mu dříve nezbýval čas. Zahrádkaření, návštěva nejrůznějších kurzů, cestování, koncerty, kino, divadlo, rekreační sport, kam patří plavání, pravidelné procházky, jízda na kole. Možností je víc než dost. Takové aktivity dokáží člověka povzbudit a obohatit. Naši současní senioři nemusí být jen desperáty, kteří doma cvičí skok do rakve a vyhlížejí tu s kosou. Najdeme mezi nimi spoustu aktivních, kteří život nepověsili na hřebík a kteří se drží filozofie, jež nás učí tomu, abychom každý den prožili tak, jako by to měl být náš poslední.

Oproti těm, kteří si zachovávají jasnou mysl, se mezi námi najde mnoho těch, kteří jsou svým myšlením staří, přitom mají do důchodu daleko. Jedinci, kteří nejsou s to nacházet krásy života ve všech jeho podobách. Ale někomu není bohužel shůry dáno, aby se dokázal kolem sebe rozhlédnout a viděl, co se mu nabízí. Někomu zkrátka není pomoci. Někdo potřebuje jen kňourat, neustále si na něco stěžovat a svými nářky vysávat energii ze svého okolí. Tito věční skuhravci si našli svou životní roli chudáčků, k nimž se život chová nepřátelsky a nespravedlivě. Že jen oni mají takový pech, který jim nedovolí nic hezkého prožívat. Být poblíž těchto novodobých upírů vyžaduje velké množství energie, a má-li jeden možnost, je lepší se těmto lidem na sto honů vyhýbat. Od takových nikdy nic pozitivního nekápne. Jsou to ti, kteří rádi zaplňují ordinace lékařů, aby si nechali předepisovat nové a nové medikamenty, o nichž pak rádi do detailu vyprávějí svým bližním. Neuvědomují si, že tím své okolí jen otravují.

Přijmout svůj věk a unést jej, lze považovat za jisté umění. Spočívá hlavně v bohatosti ducha a duše, kteří se vpisují do tváře každého z nás. Je-li něčí svět plný duchovních i duševních zážitků, věřte, že takový člověk na své okolí nepůsobí staře. Má totiž svůj vnitřní náboj, jenž prozařuje jeho auru. A být někomu takovému nablízku je víc než příjemné, s takovým člověkem je hezké přijít pobejt  v končinách, kterým říkáme život.

Na onen svět musíme všichni. Byl to snad Karel Poláček, který v jedné ze svých povídek napsal "Mladý může, starý musí." Z toho plyne, že nikdo z nás neví, jak dlouho mu bude jeho plamének hořet. Neměli bychom proto nikdy vzdávat to, že tu můžeme být...