Nemocnice

Sáhla jsem po knize Nemocnice od holandského autora Jana de Hartoga. Knihu jsem četla před lety, evokuje ve mně pocity, spojené se vším, co k nám přichází z USA

Motto "Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 3.27)

Knihu Nemocnice jsem četla před lety. Vím, že mnou otřásla, když jsem se dočetla o poměrech, které panují ve veřejné nemocnici v Houstonu. Napsal ji holandský romanopisec Jan de Hartog, který ji však nepojal jako fikci, ale líčí v ní své skutečné zážitky. Kniha vyšla v roce 1964. Do Houstonu přišel se svou manželkou, aby tam přednášel na univerzitě, jeho žena začala pracovat jako dobrovolnice v nemocnici Jeffersona Davise, které se krátce říká J. D. Nemocnice má tu nejhorší pověst, proslula hromadným úmrtím novorozenců, proto Hartogova žena usilovala tam pracovat. A Jan de Hartog se nechá přesvědčit, aby tam rovněž pracoval. Krom přednášek na univerzitě chodí také pomáhat do nemocnice. Houston je rychle rostoucí americké město, v němž bydlí převážně mladí lidé, kterým je kolem dvaceti sedmi.I když Jan de Hartog není žádný citlivka, poměry v nemocnici jej omráčí. Není ani komunista, ani levicově orientovaný, vše je líčeno z pozice humanisty. Nejedná se o fikci, ale o skutečný obraz nemocnice pro chudé v Houstonu. Hartog nechrání čtenáře před ničím, a tak se čtenář může dočíst o otřesném stavu této nemocnice, kam se většinou dostávají nejchudší lidé z černošských čtvrtí. Nemocnice se potýká s nedostatkem lékařského i zdravotnického personálu, léků, lůžkovin a všeho, co je potřeba k léčení lidí. Není tam ani dostatek prostoru, lidé leží všude, kde je místo. Nikdo na ně nemá čas, nejprve je totiž nutné zapsat vše do karet, což trvá věčnost. A tak tam lidé leží ve vlastních výkalech, mají na těle proleženiny a vředy, páchnou zvratky, špínou. Autor je zprvu šokován, ale nevzdává se, protože chce pomáhat.

Když čtu tuto knihu, evokuje to ve mně vše, co se k nám z USA dostává. Co už jsme z této země přejali a co změnilo náš životní styl. Vezmu-li naše školství. V 90. letech jsme měli obavy, aby nedošlo k jeho amerikanizaci, a teď, po letech, bych řekla, že k tomu dochází. Chaos, uvolněné mravy, postavení učitele se zdiskreditovalo, ve školách vládne agresivita, násilí, vulgární jazyk, šikana. Hunterův román Džungle před tabulí se stal každodenností v našich školách. Propracovaný systém musel ustoupit, a můžeme se tak setkávat se školami nevalné úrovně, učebnice nejsou jednotné, ani učební osnovy. Klesly i znalosti. To, co dříve znali absolventi gymnázií, jsou dnes znalosti absolventů vysokých škol.

Způsob stravování. Ačkoli v západních zemích patří restaurace typu McDonald´s k nejlevnějším, u nás tomu tak není. Provozovny rychlého občerstvení k nám přinesly nezdravé stravování, staly se velmi oblíbenými, což se také podepisuje na stále vyšším počtu obézních lidí u nás. Změnila se i kultura stolování, lidé jedí rukama, i vepř se snad dokáže najíst lépe. A když člověk dojí, nechává po sobě spoušť v podobě různých kelímků, misek, příborů, určených k jednorázové spotřebě, což má negativní dopad na životní prostředí.

Americký kapitál. Firmy s americkým úsměvem. Jsou tady i se svými vysokými požadavky na své zaměstnance, z nichž doslova dřou kůži z těla. Vždyť jak dlouho může člověk vydržet, aby za svou pracovní směnu nachodil třicet kilometrů? Lidé jsou za cenu výdělku ochotni podstoupit úplně vše, není nic neobvyklého, že jde do práce člověk se zápalem plic a s teplotou jen z toho důvodu, aby nepřišel o bonus. Úplně se mi v této souvislosti vybavuje Dreiserův román Sestřička Carrie.

A v neposlední řadě tady máme americké filmy, o nichž jsem se už několikrát zmiňovala. My, země s tradicí filmového umění, jsme dopustili, aby naše kina i televize zaplavily brakové filmy americké výroby. Lacinost, donekonečna se opakující klišé, střílečky, v nichž teče krev proudem, stupidní komedie tzv. sitcom, romantické filmy plné přeslazeného sentimentu. To vše se k nám dostalo a stále dostává a má velký vliv na divákův vkus, který už bohužel není tím, co býval. 

Amerika má nového prezidenta, jehož zvláštní škola šarmu bude mít vliv na jiné. Obávám se, že se v něm mnoho politiků vzhlédne, a necítím se při té představě nejlépe. Nechci tím říci, že kandidátka Clintonová by mě byla jakkoli oslovila, spíš jsem ji chápala jako menší zlo. Uvidíme. Uvidíme, co nového k nám z USA pronikne. Neměli bychom si nechat brát to, v čem jsme dosáhli proslulosti. Patřilo tam hlavně naše školství a naše filmové umění. 

Začínala jsem knihou, jež popisuje katastrofální stav americké nemocnice. Naše lékařství se těší vysoké úrovni a přejme si, aby si svůj standard udrželo i do budoucna. Aby jej nezasáhly praktiky, jež jsou popisovány v Hartogově knize. To už by znamenalo úplný konec, konec všem nadějím.