Náš Saša

Vyprávění ženy o synovi, který se narodil nečekaný, aby byl pak hýčkaný a rozmazlovaný, v den jeho osmnáctin jej přivede domů policie.

Motto "Nezáviď násilníkovi, žádnou z jeho cest si nezvol. Neboť Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství." (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Radost a žal. Žal a radost. Dva elementy, které dávají našim životům tvar. Jsou všudypřítomné. Jestliže jeden z nich u vašeho stolu hostuje, ten druhý odpočívá, aby byl posléze vystřídán. Když sedím u tabule, ať již sváteční, či každodenní, s radostí, mám pocit, že se rychle nasytí a je hned pryč. Zasedne-li však ke stolu žal, cítím, jako by byl bezedný, pořád by si nejraději přidával, darebák jeden, a já bych jej přitom nejraději viděla na kutích.

Náš Saša. Jediný syn, v jehož narození jsme vůbec nedoufali. Když mi bylo čtyřicet jedna, už jsem se smířila s realitou hypoplastické dělohy, jež mi byla do kolébky dána a jež znesnadňovala mé otěhotnění. Manžel naše bezdětné manželství nesl statečně. Vím, jak si dítě přál, jak pošilhával po dětských kočárcích, nicméně si za ženu vzal pláňku, která jablka nerodí. 

Zázraky se dějí. Zázraky se dějí i v životě obyčejné poštovní doručovatelky, jež se stala poslem dobrých i špatných zpráv, aby se jednoho dne z úst svého gynekologa dozvěděla nečekanou novinu. Že je těhotná. Myslela jsem si, že u mě nastal poněkud časnější přechod, on se přechod konal. Ale v jiné dimenzi. Přechod od bezdětné ženy k mámě. Manžel se toho dne strašně opil, nosil mě na rukou a spřádal plány, jak se naše dítě bude jmenovat. Pro dceru vybral Julii a pro syna Alexandra. Po dědovi.

Saša se narodil zdravý. Přihlásil se jednoho časného rána v listopadu se svou vstupenkou do života. Vše šlo bez problémů, lékaři sice strašili císařským řezem, ale ten se ve finále nekonal. Dítě nám přineslo zprvu radost, ale ta časem přerostla ve starost. Manžel syna rozmazloval, já jsem se cítila strašně unavená, přece jen jsem byla zvyklá na svůj klid, v noci jsem se moc nevyspala, kluk jen řval. Ale zvládli jsme to. Zvládli jsme i školku, poté školu a dnes je našemu Sašovi osmnáct. Když o tom všem dnes přemýšlím, nemyslím si, že je dobré mít dítě ve vyšším věku, mnohem víc mohou dítěti dát rodiče do třicítky, mají energii a jejich tělo je připraveno vyrovnávat se s obtížemi snáze než tělo lidí po čtyřicítce.

Den před svými osmnáctinami syn vyrazil slavit s kamarády. "Jen ho nech, bude mu osmnáct, proč by neměl ochutnat trochu dospělosti," přimlouval se za něj manžel. Mně se to moc nezamlouvalo. I když mám syna hodně ráda, přesto musím přiznat, že jsme ho až moc rozmazlili. Je zvyklý, že vše dostane, ač nerada, musím přiznat, že mu zametáme cestičku. Saša se ve škole neučí a nejraději by seděl u počítače, nebo někde lítal. Docela ho podezírám z toho, že si občas něco šlehne. Jen se v duchu modlím, aby to nebylo nic těžšího než marihuana. My s manželem jsme žádnou marihuanu nekouřili, občas jsme si dávala svařáka a nikdy jsme netíhli k flámování. Ale dnešní doba. Mám pocit, že ti mladí už nevědí, co by. Chtějí okusit všechno, přitom nechtějí nést následky svých činů.

Saša slíbil, že bude do půlnoci doma. Zítra ho čeká rodinná oslava osmnáctých narozenin, pozvali jsme nejbližší příbuzné, kteří mají na rozdíl od nás děti podstatně starší. Je jedna hodina ráno a kluk nikde. To se dalo čekat. Nespolehlivost je jedna z jeho vlastností, přitom s manželem jsme lidé, kteří své slovo drží. Když řeknu, že přijdu ve dvanáct, přijdu ve dvanáct. Ale v případě našeho syna můžu jen předpokládat, doufat, že přijde. Vlastně jsem pokaždé ráda, že přijde, že je v pořádku. Manžel spí, ten si hlavu nedělá, ale já jsem s klukem jakoby srostlá. Jako by mi nikdy nebyla odstřižena pupeční šňůra, jako bychom byli k sobě stále připoutáni.

Dvě hodiny. Venku měsíc ve své celistvosti, já nespím, uvnitř jsem celá smrsklá, protože nevím, co je se Sašou. Zvonek. Mě zvonek neprobudí, manžela ano. "Kdo to zvoní?" ptá se rozespale. Drnčení zvonku neustává. "Půjdeš se podívat, kdo to je?" ptám se. Manžel se vysouká z postele a jde ke dveřím. Podívá se kukátkem a zarazí se. "Jsou to policajti a Saša je s nimi." "Dobrý večer, vlastně bychom měli říct dobré ráno, vedeme vám vašeho syna. Opil se a poničil zaparkované auto," říká jeden z policistů a předává nám syna, který, si myslím, neví, která bije. Je opilý a jen něco drmolí. "Co se stalo?" ptám se roztřeseně. "Váš syn popíjel s kamarády v baru U žáby, pak se vsadil, že vyskočí z okna. Vyskočil a dopadl na zaparkované Audi, které patří majiteli baru, ten zavolal policii. My vám ho předáváme, a až vystřízliví, pozveme ho k výslechu. Jeho dnešní útrata se mu pořádně prodražila."

Čert aby to vzal. Mám takový vztek, že bych nejraději kluka zmlátila. A manžel taky. Pěkně vydařené osmnácté narozeniny. Nevím, jak policie jeho čin vyhodnotí, ale jedno je jisté. Útrata v baru bude v řádu několika tisíců, opravuji deseti tisíců, a k tomu asi šrám do rejstříku trestů...