Národní zločinec

Totalitní komunisté udělovali tituly umělcům. Někdo dosáhl titulu zasloužilého umělce, někdo to dotáhl na umělce národního. V souvislosti s Kájínkem mě napadá titul národní zločinec

Motto "Vždyť královo slovo má moc a kdo mu řekne: "Co to děláš?" (Kazatel 7 - 9, Panství člověka, 8.4)

Jak vidno, zábava v plném proudu. Ještě se máme na co těšit. Ani jsme se nestačili dodívat na kasovní trhák o vládní krzti a už tu máme další film. Tentokrát grotesku. Kájínek dostane milost. Předchozí prezidenti dávali rovněž milost, ale zřejmě s ohledem na choulostivost případů některých odsouzených, kteří porušili zákon, se vše odvíjelo v jisté anonymitě. Stávající pan prezident přichází s něčím novým. Nerozdával milost na potkání, on si počkal. Aby mohl dát milost někomu, jehož propuštění všichni zaregistrují. Pan prezident tentokrát omilostní Jiřího Kájínka. Národ se opět rozdělí na ty, kteří se stali Kájínkovými fanoušky, a ty, kteří jsou pro to, aby tento kriminálník zůstal ve vězení do smrti. Tak zněl verdikt soudu. Jenže pan prezident využil svého práva udělit milost. A máme tu někoho, koho lze nazvat novodobým národním zločincem. A jeho odchod z věznice bude bezesporu pompou. Možná by nebylo od věci, aby byl národní zločinec přivítán na Hradě, nějaký metál by se pro něj mohl najít. Třeba metál za chrabrost. Nebo jej obdarovat něčím praktickým do života. Třeba kalašnikovem. Při tak slavnostní chvíli by pan prezident nemířil na Kájínka holí, příchod národního zločince na Hrad by se nesl v duchu veskrze jiném. Důstojnějším. Vždyť by se jednalo o váženého kriminálníka a na takové se holí nemíří.

Kocourkov. To mě napadá též. Možná na Hradě mají nedostatek body guardů a potřebují si doplnit tým. Nebo potřebují vyškolit. Protože kriminálník typu Jiřího Kájínka musí znát mnohé. Ten se halt vyzná. A určitě se o své zkušenosti rád podělí. Mít někoho ve svém týmu, jakým je Jiří Kájínek, musí být přínosné. Takovou celebritu potká člověk jednou za život (a možná naposled), a kdo není vzrušen, když potká někoho slavného. A Kájínek se stává další českou hvězdou. Zvolejme všichni svorně "Vivat, vivat, Kájínek."  Když ne národní zločinec, možná bychom jej mohli nazývat novodobým Jánošíkem. Ale to jsme na Slovensku, měli bychom zůstat v Čechách. Že by to byl to mohl být novodobý Babinský?

Kolik je vůbec vězňů v naší republice? Jejich volební hlas může být nezanedbatelný. A když k nim přidáme lidi z okraje společnosti, to se dá nasbírat hlasů. Tak se na to musí jít, tomu říkám sofistika a ne sbírat nějaké podpisy po ulicích. Krom toho si dokážu představit, jak se někteří mladí s pochroumaným sebevědomím mohou v našem národním zločinci zhlédnout a mohou si dát za cíl, že to také chtějí v životě dotáhnout tam, kam to dotáhl Kájínek.

Proč bych se učil na zedníka, když je cesta do kriminálu mnohem snazší? Stačí někoho zamordovat a už mám našlápnuto. Jestli sejmu jednoho či dva, je jedno, svět je plný lidí, a jestli dva zhebnou na mé cestě za slávou, na tom moc nesejde. A pak už mě může čekat to, co Kájínka. A jednoho dne by za mnou do kriminálu přišla Máňa, která by mezitím udělala velkou kariéru. S postavou pořádné samice, žádné žehlící prkno, žádná anorektička. A měla by vlasy na blond a já bych byl do ní blázen. A mě by pak taky pustili, protože Máňa by to nějak zaonačila, ten její by už byl vyšeptalý impotent s demencí a Máňa by potřebovala pořádného hřebce, který jí to udělá pořádně jako já. A tak bych se dostal z lochu a stal se stejně slavný jako Kájínek. Slavnější než Karel Gott.

Opusťme ale snění hocha s poruchou osobnosti a vraťme se do přítomnosti. Není ještě všem dnům konec. Čeká nás Kájínkův návrat na svobodu a ten dozajista neproběhne bez povšimnutí. Davy budou jásat, davy připraví svému národnímu zločinci vše, co bude do nového života potřebovat. 

Jako groteska snad dobré. Jako realita? To si nejsem jistá. Hospodská politika nabývá nového rozměru. Kriminálnického.