Nad domácí kuchyni není

Patřím ke generaci žen, které byly vychovány tak, aby byly vzdělané, aby se uměly chovat a aby zvládaly běžné ženské práce. Vaření, pečení, šití, pletení či háčkování.

Motto "Lepší skýva a k tomu klid než dům plný obětních hodů a spory." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 17.1)

Patřím ke generaci žen, které byly vychovány tak, aby byly vzdělané, aby se uměly chovat a aby zvládaly běžné ženské práce. Moje maminka mě coby školačku naučila plést a háčkovat, časem k tomu přibylo šití. Vařit mě neučila, stačilo mi, když jsem ji při vaření pozorovala. U nás se vždy dobře vařilo, vždyť maminka jako žena v domácnosti nemusela řešit jinou práci než tu domácí. Nepřipadalo v úvahu, aby se u nás kupovaly polotovary či hotová jídla, něco takového by můj tatínek vyhodil z okna. Konzervy a jídlo z nich připravené jsme jedli pouze na dovolené v Bulharsku, kam jsme každoročně jezdili. To naše škodovka praskala pod nákladem, kam patřily i konzervy. Ale jinak bylo vše domácí. Na víkendy domácí moučníky, žádné Severočeské pekárny. Ty by opět skončily v popelnici. Kolikrát jsme s bratrem záviděli jiným dětem, které se ládovaly kupovanou bábovkou či biskupským chlebíčkem. U nás se toto nekupovalo, o to nám to bylo vzácnější. A naopak. Děti, které neznaly domácí moučníky, rády ochutnaly ty naše.

Byla jsem vychovaná k samostatnosti, abych se v životě spoléhala jen na sebe a uměla si se vším poradit. Rozhodně do mě rodiče neprali peníze, jakmile jsem ukončila vysokou školu, už jsem si musela poradit sama. Čím víc toho člověk umí, tím lépe zvládá nečekané situace. Musela jsem se naučit štípat dříví, zatápět v kamnech, natírat okna i dveře, zkrátka i lehčí mužské práce. A já brala všechno jako samozřejmost, nějak se v naší rodině nepěstovala nemehla a lenost, museli jsme se umět k práci postavit, ať byla jakákoli. A já k práci získala lásku, protože rozvíjí a člověk se nenudí. Za vlády komunistů jsem si zapamatovala jejich slova o dobré organizaci práce, protože v tomto směru pravdu měli. Umíte-li si práci zorganizovat, jste výkonní a to vás těší. Každá práce bolí jinak, ale přináší své ovoce.  "Jaká matka, taká Katka", po mamince jsem přejala její domácí stravu. Když chodil syn do školy, vařila jsem mu, nechodil do školní jídelny, protože tamní jídla nevypadala vábně a podle toho i tak chutnala. Nač utrácet peníze za něco, co stejně zůstalo na talíři. 

Do jídelny jsem nikdy nechodila, ani můj syn, proto mě velmi překvapili rodiče, když řekli, že si zaplatili obědy ve školní jídelně. Že prý si chtějí šetřit síly a obědy z jídelny jim k tomu pomohou. Koupili si kastrůlky a těšili se na to. Je jim sice přes osmdesát, ale vypadají tak dobře a mají tolik energie, že jsem jim musela oponovat tím, že nedělají dobře. Jenže víte, jak to v rodinách chodí. Rodiče mají svůj rozum a svou pravdu a jejich děti, byť dospělé, musí být raději zticha. Rodiče si stáli za svým, že prý si už přečetli jídelní lístek a prý jsou tam moc dobrá jídla. Avšak něco jiného je jídlo napsané na lístku a něco jiného, co pak člověk dostane na talíř. A rodiče, kteří neznají nechutná jídla ze školní stravovny, byli velmi rychle vyvedeni z omylu. Polévky, které žádnou polévkou nebyly, převážně se jednalo o obarvenou vodu, svíčková na smetaně, která měla k domácí svíčkové daleko, maso, jenž nešlo ukrojit, natož rozkousat zubní náhradou. A dalo by takto přidávat další, co uvedeným jídlem na jídelním lístku nebylo. Co oběd, to doslova blaf. Už samotný vstup do školní jídelny, v níž se mísí snad ty nejodpudivější pachy, člověka odradí. Nekvalitní jídlo spolu se zápachem rozhodly o dalším vaření mých rodičů. Vrátili se k osvědčenému. Sporák je u našich opět v provozu, protože nad domácí stravu není. Možná i to může být důvodem, proč jsou rodiče zdraví.

Když dnes vidím některé lidi, jak si nosí do zaměstnání jídlo s sebou, tzv. takeaway, zasmradí tím celou kancelář a zaneřádí naši planetu dalším plastem, je mi jich líto. Že se jim zřejmě od dětství nedostalo domácí stravy, nad niž zkrátka není...