Na naši babičku nikdo nemá

Vyprávění o seniorce, která žije sama, občas vypomáhá ve škole, má dvě vnoučata, jsou to dvojčata, občas je hlídá.

Motto "Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilost." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

Vdova Kulhánková je již v důchodu, dřív pracovala jako učitelka na prvním stupni, k dětem měla vždy velmi blízký a hezký vztah. I když už nemusí pracovat, nikdy se nebrání jít občas do školy pomoci, když nějaká kolegyně onemocní, ona si tak stále připadá, že je jí třeba. 

Můžeme říci, že vede aktivní život. Aby se necítila sama, pořídila si dva kocoury, kteří jí dělají společnost a jejich hebké kožíšky jí poskytují dosti možností na mazlení. Se svými bývalými kolegy, také důchodci, se pravidelně setkává první čtvrtek v měsíci, a jak to bývá zvykem, jejich oblíbeným útočištěm se stala místní cukrárna, v níž si oslazují svůj seniorský věk. Syn Lukáš se před lety oženil s Blankou a mají krásná dvojčata. Páju a Olivera. Malí osmiletí školáci, kteří s babičkou trávili spoustu času, ale před dvěma roky se odstěhovali do jiného města, jejich návštěvy prořídly. "Škoda, že se už nevidíme tak často," posteskla si jednou Kulhánková malé Páje. "Nám se to moc nevyplatí, babičko, benzín není levný," odpověděla jí vnučka s vážnou tváří, a seniorka si tak uvědomila, jak se věci mají. Ale v zájmu rodinného klidu raději pomlčela, mohla si jen postěžovat ve svém čtvrtečním klubu, kde se řešily podobné problémy.

Dnes je pondělí a děti dostaly ředitelské volno před nadcházejícími svátky. Malou Páju s Oliverem nemá kdo hlídat, Kulhánková se tentokrát hodí. Je ráda, když svá vnoučata opět po měsíci vidí a pro ně platí to samé. U babičky platí jiná pravidla než doma. Předně se tam musí vypnout mobily, televize se pouští až večer a během dne se čas tráví venku. Platí to za každého počasí. U babičky to vždycky byla taková "lesní školka", dnes už děti do školky nechodí, proto můžeme pobyt u babičky nazvat  "lesní školou". Děti bývají zprvu zlenivělé a nikam ven se jim nechce, ale nakonec jsou rády, když se mohou s babičkou venku vyřádit. Večer před usínáním babička vypráví o tom, jaké to bylo, když byla malá. To jsou pro Páju a Olivera nejhezčí večery, protože má babička smysl pro humor a oni usínají se smíchem. Pokud jde o jídlo, i tady má babička své zásady. Nic kupovaného, žádný fast food a sladkosti až po jídle. Malý Oliver ujíždí na tatrankách, ale u babičky na ně může zapomenout.

Dnes jim babička připravila zvláštní polévku, na bázi bramborové. Děti nejsou na polévky vůbec zvyklé a moc jim nejedou. To platí i pro dnešek. Je na nich vidět, že by daly přednost něčemu jinému. "A proč nemáme rybí prsty a hranolky? Když mámě řekneme, nikdy není proti," reptá malá Pája. "A, babi, co je to vlastně za polévku?" ptá se Oliver. "Jsou to zablafuňky, dělávala je už moje babička," vysvětluje Kulhánková s úsměvem. "Vůbec to není dobré," shodují se obě děti. "A musíme to sníst? Já už nemůžu," brblá Oliver. "Ano, sníst to musíte, a když to sníte, něco vám dám, něco dostanete," říká babička. Tato slova pro ně znamenají, že se do polévky pustí s větší chutí. "A je to něco k jídlu? Nebo nějaký dárek?" vyzvídá Pája. "Nechte se překvapit," odpoví babička. Oliver se s polévkou loudá, Pája je rychlejší jako vždy. "Chceš, já tě nakrmím?" nabízí bratrovi. A on se opravdu nakrmit nechá. Nakonec jsou oba talíře prázdné. "Tak, babi, vidíš, že jsme to snědli, co nám tedy dáš?" ptají se oba s očekáváním. "Můžu vám přidat další talíř," odpoví babička a dá se do smíchu. "Teda, babi, s těmi zablafuňkami jsi nás opravdu vypekla," říká smutně Pája a Oliver jí přitakává. Inu, na naši babičku nikdo nemá...