Na balkóně

Povídání mladé maminky o tom, jaké to je, když zůstane na balkóně s dvouletou dcerou, dveře do pokoje jsou zavřené, protože je zabouchl malý tříletý syn, který zůstal v bytě sám.

Motto"Já miluji ty, kdo milují mne, a kdo mne za úsvitu hledají, naleznou mne." (Přísloví Šalamounova, Hlas moudrosti)

S manželem bydlíme v malé vilce u lesa, stranou od lidí, sice jsem nikdy nepreferovala samotu či polosamotu, nicméně když milujete, jste ochotni přistoupit na přání svého milovaného, kterým můj muž Lukáš je. Jsem v Raku narozená a takoví lidé mají velký smysl pro rodinu a umí se přizpůsobit. Nastěhovali jsme sem předloni, zprvu mně chyběl ruch města a lidi, časem jsem si zvykla, když máte auto, dá se to zvládnout. Dokonce jsem překonala nesmírný strach, kdy jsem s dětmi sama doma i přes noc, je-li Lukáš někde služebně. Jsme taková šťastná rodinka, pracovitý manžel a dvě děti, tříletý syn Arnoštek a dvouletá dcerka Anežka. Přála jsem si dvojčata, abych si odbyla dvě děti jednou ranou, ale nebylo nám to souzeno, přistoupila jsem tedy na Lukášův návrh mít děti po roce, obě si mohou spolu hrát, ale mám-li být upřímná, nedoporučovala bych to nikomu. Jako žena na sebe nemáte moc času, přežijete svůj první porod, a než se z něj stačíte vzpamatovat, jste už znova těhotná a jedete nanovo. 

Arnoštek je takový podšívka, pořád vymýšlí nějaké nezbednosti, Anežka je na mně dost závislá a chce být stále se mnou. Jako třeba dnes. Šla jsem pověsit prádlo a Anežka mi pomáhá, jsme na balkóně, kam vedou z obývacího pokoje dvojité dveře, které se otevírají směrem do pokoje, klika je jen zevnitř, zvenku jsou dveře opatřeny koulí. Arnoštek si hraje v obýváku, i když má svůj pokojík, nechce si tam hrát, Anežka je ráda tam, kde je její bráška, ale úplně nejraději je se mnou. Věším prádlo a najednou vidím syna, jak se zvedne a běží k balkónovým dveřím a bouchne do nich. A co myslíte, že se stalo? Zavřely se. Strnu, protože si uvědomuji vážnost situace, co se může stát, když je dítě samo doma a vy k němu nemůžete, přesto se ovládám, abych ho nevyplašila.  "Arnoštku, otevři dveře," říkám mu, ale on se směje a kroutí hlavou, že mi neotevře. "Otevři, nebo tě nasekám," zvyšuji hlas. On se směje a dělá na mě opičky. Bouchám do skla a hrozím na něj prstem. "Koukej mi otevřít," to už křičím.  Arnoštek zkouší otevřít, ale stisknout kliku vyžaduje velkou sílu a tu on nemá. Bezradně krčí rameny. "Maminko, nejde to," říká mi. Co mám dělat, když u sebe nemám ani mobil, v okolí není žádný soused, Lukáš se z práce vrací až navečer, doma mám malého syna, který neumí otevřít dveře od bytu, protože jsou zamčené, a na balkónové dveře nemá sílu. Ještě že je léto, v zimě bych s Anežkou asi umrzla, naštěstí jsem nechala otevřené okno v obýváku, který je spolu s balkónem v prvním patře. 

Jediná možnost, jež se mi nabízí, je vylézt z balkónu a dostat se po římse oknem do obýváku, ale budu muset nechat na balkóně Anežku. Venku prší, mám strach, abych neuklouzla. Jsem bosa, boty jsem si nechala doma. Trpím na závratě a pořád se odhodlávám, jestli to zvládnu. Připomíná mi to dobu, kdy jsem studovala vysokou školu, my měli letní soustředění v Českém ráji a podmínkou zápočtu bylo krom jiných disciplín slaňování skály. Tenkrát jsem stála na skále, dívala se dolů a měla pocit, že se mnou všechno točí. Fobie z výšek mě provází celý můj život. Řekla jsem, že nikam slézat nebudu, byla jsem předposlední, všichni přede mnou to dali, já se sebou bojovala a vzdávala to. "Za to mi žádná vysoká škola nestojí," křičela jsem. "Tak slezeš nebo ne? Jinak nedostaneš zápočet," řval na mě asistent Hrubý. "Mně je to šumafuk," řekla jsem a byla jsem ze sebe zoufalá. Moje kamarádka Soňa měla jít po mně, ale když mě viděla, cítila se stejně tak nešťastně jako já. Ta snad měla fobii ještě větší než já. V tu chvíli jsem přestala myslet na sebe, řekla jsem si, že bych měla své kamarádce dodat odvahy tím, že slezu. Srdce jsem měla až v krku, ale odhodlala jsem se. Protože jsem chtěla Soně dokázat, že to jde. Dolů jsem se vůbec nedívala, protože bych v tu chvíli asi umřela, snažila jsem se dívat před sebe, nebe nad sebe a pomalu jsem slaňovala, až jsem nakonec dole přistála. Všichni mi zatleskali. Vím, že jsem Soně hodně pomohla tím, že jsem to zvládla. Ona se sice třásla jako já, ale skálu slanila. 

Nevím, proč mám tak hloupou vlastnost, když se ocitnu v nějakém průšvihu, vybavují se mi nepříjemné zážitky. Krom slaňování skály se mi vybavuje dvouletý Martínek, který rodičům vypadl z okna, také z prvního patra, dopadl hlavičkou na beton a v nemocnici zemřel. Bojím se, aby se to také nestalo, aby Anežka nezkusila lézt za mnou, jsem opravdu praštěná, když si něco takového připouštím.Teď jsem v situaci, kdy neslaňuji žádnou skálu, ale mám doma malého syna, je tam sám, Anežka musí zůstat na balkóně sama, mám strach, aby nechtěla vylézt za mnou. První patro není vysoko, ale přece, můžete sklouznout, špatně šlápnout a zraníte se, aniž byste chtěli. A ke všemu se Anežka rozplakala, říká, že chce jít za mnou. "Anežko, neplač, počkej tady na mě, zatím si hraj s kolíčky," chlácholím ji a odhodlávám se. Vím, že se nesmím dívat pod sebe, jinak bych to nedala. Třesu se, déšť je velmi nepříjemný, ale podařilo se mi vylézt z balkónu a pomalu se sunu k oknu v obýváku. Slyším Anežčin pláč a třesu se ještě víc. Teď už děti nevidím, mám strach, aby se jim něco nestalo, vím, že stačí jen chvilka a je tu neštěstí. Vadí mi, že moc přemýšlím a že si připouštím záporné myšlenky, to by nemělo být, člověk by si měl dodávat odvahy a říkat si, že to zvládne. Jsem plná napětí, bojím se hlavně o děti, abych je nezklamala, aby tu nezůstaly samy a já nebyla někde dole rozpláclá. Vlastně rozpláclá bych nebyla, ale pomlácená. Zbývá mi už takových třicet centimetrů a budu u obýváku. Fuj, nejraději bych nahlas nadávala, ale mohl by mě slyšet syn a ten se hned všeho chytne. Už se držím parapetu okna v obýváku a vím, že mám vyhráno. "Podívej se, Arnoštku, už jsem tady," říkám, celá se třesu, jsem mokrá od deště a vlastního potu, ale konečně jsem v suchu pokoje. Rychle běžím a otevírám dveře na balkón, Anežka pláče, beru ji do náruče a chlácholím. 

Byl to opravdu ošklivý zážitek, při němž jsem si uvědomila, že člověk může svou fobii porazit, když si na ni sáhne a zjistí, že to tak hrozné není, jak si myslí. V mém případě to byla výška. Každý máme svou hranici, o níž se domníváme, že ji nemůžeme překročit. Ale přijde situace a vidíme, že se lze dostat i za pomyslnou hranici. Neříkám, že bych v sobě objevila touhu lézt po výškách, to bezpochyby ne, ale můj strach z výšky polevil....