Muž s batohem

Vyprávění muže, jenž stojí v noci na mostě s batohem na zádech, má v něm kameny, protože se rozhodl skoncovat se svým životem

Motto "Uštkne-li had, dříve než byl zaříkán, zaklínač pranic neprospěje." (Kazatel, Životní zkušenosti)

Je skoro půlnoc, pátek třináctého. Schválně jsem si zvolil pátek třináctého, protože tento den v sobě nese smůlu, a protože můj život byla jedna velká smůla, chci s ním skoncovat právě v tento den. Stojím na mostě s báglem, vypadám jak zbloudilý turista, ale to jste na omylu. Žádný zbloudilý turista nejsem, jsem jen muž, který už nechce dál žít, a tak jsem si dal do batohu kameny, abych vše ukončil. 

Řeku jsem odjakživa miloval, jsem s ní doslova srostlý, jako malý jsem si tu hrál snad každý den. Jen s výjimkou velkých povodní, kdy jsem ji sledoval z okna. Viděl jsem, co všechno v jejím proudu skončilo, jen jsem tenkrát netušil, že i já v ní jednou skončím. Jsem rozhodnutý a nic mě od mého rozhodnutí nemůže zviklat. Připadám si strašně sám, jsem jak osamělý poutník, který v poušti marně hledá pramínek vody. Někdo by mohl říct, že jsem mladý chlap, loni jsem oslavil Kristova léta, ale i tak nechci žít. 

Narodil jsem se starým rodičům, to mě nějakým způsobem formovalo. Oba jsem miloval, obou jsem si vážil, protože mi dali krásné dětství. Oba obyčejní lidé, táta pracoval na dráze a máma v obchodě. Po večerech šila nebo přešívala oblečení, které jí ženské nosily. Někdy jsem jí pomáhal, rád jsem ji při práci pozoroval a zajímal mě konečný výsledek. Snad proto jsem se vyučil krejčím, což je povolání, které nikoho dnes netankuje, a abych se uživil, musel jsem vzít za vděk práci v automobilce. Jsem profesionální šič, je to spíš povolání pro ženské, kterým se říká šičky, ale chlap jako šič snad ani chlapem není. A mně je to jedno, vždycky mi bylo jedno, co si o mně lidé myslí. Kluci ve škole se mi posmívali, byl jsem oproti nim zženštilý, snad se na mně podepsalo dětství, kdy jsem vyrůstal u starších rodičů. Peněz moc nebylo, ale láska a úcta ano. Myslím si, že mě rodiče vychovali dobře, ale bohužel nezapadám do dnešního světa. Proto jsem byl tolik rád u řeky, dokázal jsem u ní sedět, házet kamínky a sledoval, jak teče. Mělo to na mě zklidňující vliv a mně bylo šuma fuk, že jsem klukům pro smích.

Rodiče zemřeli, když mi bylo dvacet. Nejdřív odešel táta a máma šla do roka za ním. Byli spolu srostlí, dva milující se lidé, kteří neuměli žít jeden bez druhého. A mě tu nechali. Abych se z bolesti nezbláznil, začal jsem šít a dal jsem si i inzerát, že ušiji nebo přešiji oblečení. A tahle práce mi pomohla. Začali ke mně chodit noví lidé, kteří si nedokázali vybrat v konfekčním oblečení, buď byli neforemní, nebo byli v něčem extravagantní. Ani bych byl netušil, jak se mi bude jednou hodit mámin šicí stroj, otevřel mi cestu k novým lidem. Díky šicímu stroji jsem se spřátelil s jedním bezva soudcem a ten přivedl dalšího a ten zase dalšího. Řada těch, kteří něco ode mě potřebovali, se rozrůstala a mně se vylepšil rodinný rozpočet..

Petru jsem našel na autobusové zastávce. Jednoho večera se tam válela opilá. Znal jsem ji od vidění, věděl jsem, že bydlí někde v sousedství, jen jsem nevěděl, kde přesně. Líbila se mi. Tmavovláska s dívčím tělem, jezdila bílou oktávkou, vozila dva malé kluky. Občas jsem ji potkával, jak jde zavěšená do svého muže. Připouštím, že jsem na toho našamponovaného frajírka žárlil. Žárlil jsem na tu spokojenou rodinku, aspoň takhle se všichni čtyři prezentovali na veřejnosti. Pak frajírek zmizel a já ji dlouho nepotkal. Až dnes. Dnes ji vidím opilou, válející se na zastávce. Naštěstí tu nikdo není, já ji zvednu a pomáhám jí v chůzi. Ona se o mě opírá, něco nesrozumitelně mele, chvíli mám pocit, že se rozbrečí, pak se hystericky rozesměje. Opilost. S každým udělá své.

Doprovodil jsem Petru domů, cestou se zberchala natolik, že si pamatovala, kde bydlí. Pomohl jsem jí do schodů, odemknout byt a pak jsem šel domů. Jsem asi moc přecitlivělý, protože mě Petra zasáhla, uvědomil jsem si, že musí být nešťastná, zůstala sama se dvěma kluky. A já se dal do snění. Snil jsem o ní, o jejích dětech, snil jsem o tom, že se opět setkáme a já snad najdu dost odvahy, abych ji mohl oslovit. Protože se mi líbila její křehkost, cítil jsem z ní odlišnost, odlišnost od ženských, které se mnou pracují. Žádná mě nepřitahovala, byly na můj vkus příliš hrubé, pro sprosté slovo nešly daleko, dokázaly otevřeně hovořit, jak spí s chlapem a co to s nimi dělá. O sexu se u nás nemluvilo nikdy. Bylo to tabu, a když jsem dospíval, dala mi máma knihu, abych si vše přečetl. Víc nic. Jako by byl sex něco nečistého. Snad to bylo i tím, že mí rodiče chodili každou neděli na bohoslužbu. I mě vedli k víře v Boha a to byl také jeden z důvodů, proč mě kluci ve třídě exkomunikovali. Nehodil jsem se do jejich party.

Snad Bůh mé prosby vyslyšel, v modlitbách jsem jej prosil, abych se opět setkal s Petrou. Sešli jsme se na poště a ona se se mnou dala do řeči. Její kluci neklidně pobíhali, protože se jim nelíbilo čekat s mámou ve frontě. Pak jsem je doprovodil k jejich domů, domluvili jsme si, že se další den sejdeme na hřišti, kam s kluky chodila. Nemohl jsem být šťastnější, protože jsem cítil, že se můj sen o krásné Petře naplňuje. 

Opravdu jsme spolu začali chodit. Měl jsem pocit, že žiji krásný sen, jen si nejsem jistý, zda Petra prožívala totéž. Otevřel jsem se jí, dával jí najevo svou lásku, a ve své bláznivé zamilovanosti jsem nebyl s to si všimnout, zda by i ona prožívala totéž. Někde jsem četl, že, aby byl vztah opravdu stoprocentní, musí do něj dát každý partner padesát procent. Kolik jsem dával Petře? Tipuji, že dobrých osmdesát, možná i víc. Proto z její strany přicházelo o poznání méně, ale mně to bylo jedno. Měl jsem ženu, která se mi tolik líbila, pomáhal jsem jí s kluky, kteří mě snad měli rádi. Bydleli jsme sice stále odděleně, ale já jsem v hlavě spřádal plány, že ji požádám o ruku. 

Minulou sobotu jsem jí přinesl prstýnek a zeptal se jí, zda by si mě chtěla vzít. Vím, že jsem v porovnání s jejím bývalým nikdo, protože nevydělávám balík peněz. U nás se nikdy peníze moc nenosily, u nás platila láska. Petra na můj návrh neřekla nic, jen podotkla, že si myslí, že je to předčasné, že ona sama není venku ze vztahu s bývalým mužem. Vida. To mě nenapadlo, že by to v sobě neměla ujasněné. Přiznávám, že jsme se spolu občas chytli, bylo to pokaždé, když si její bývalý přišel pro kluky. Chtěl jsem při tom být, ale frajírek mi dával najevo, že pro Petru neznamenám nic. Žárlil jsem a čím víc jsem žárlil, tím víc se mezi nás dva dostával klín. A já včera vybuchl, že už nejsem s to dál tolerovat, když vidím, jak se mi ten její bývalý posmívá do očí. A víte, co mi řekla? Že se mu ani nediví, a ať prominu, ale on se k ní chce vrátit zpět. Že si spolu vysvětlili, že on udělal velkou chybu, zda mu prý může odpustit. A ona jej chce vzít zpět, je to přece jen otec jejích synů. Syčákovi nevyšel vztah s jakousi rajdou a já musím vyklidit prostor, protože oni budou opět spokojená rodinka.

Už bude skoro půlnoc, zbývají jen minuty, aby skončil pátek třináctého. Cítím chlad řeky, tíží mě batoh na zádech, ale já vím, že se můj čas tady na zemi naplnil, že plamének mé svíčky dohořívá a já splynu s řekou, kterou jsem odjakživa miloval...