Můj vnuk

Vyprávění seniorky o tom, jak s ní žije její dospělý vnuk, kterého vychovávala od dětství, jeho rodiče o něj zájem neměli a nemají

Motto "Ty, můj synu, poslouchej a zmoudříš, veď své srdce touto cestou. Nebývej mezi pijany vína, mezi žrouty masa, vždyť pijan a žrout přijdou na mizinu, dřímota je oblékne v cáry." (Přísloví Šalamounova, Slova moudrých, Rady pro život)

Lukáš. Můj jediný vnuk, kterého vychovávám od jeho osmi let. Dcera se stala mladou maminkou a výchovu syna nezvládala, můj zeť byl rovněž mladý a oni se nedokázali postarat o syna. Nabídla jsem se, že jim pomohu, a vidíte, už mi to zůstalo. Sice si časem dcera ještě pořídila dvojčata, ale jejich narozením jako by jejich první syn přestal existovat. A mně ho bylo tak líto. Odstrčené dítě, kterému rodiče dávají najevo, že jen překáží. Dvojčata, dcery, pro ně znamenají všechno a syna odložili. 

Lukáš byl problematický odmalička. Snad podvědomě cítil, že se narodil nechtěný, a dával to rodičům znát. A když se mu narodily sestry, problémy jen narostly. Žárlil na ně, žárlil na pozornost, které se jim dostávalo, a jemu ne. Ve škole samé stížnosti, doma se choval dobře. Ale jen se mnou. S rodiči to bylo obdobné jako ve škole. Proto jsem se nabídla, že si ho vezmu k sobě. Já v důchodu, s penzí, s níž si nemohu moc vyskakovat, jsem měla doma školáka. Přiznávám, že mi chyběla energie a snad také důslednost ve výchově. Lukáš potřeboval pevnou ruku, já mu ji nemohla dát. Přece jen už jsem měla zdravotní potíže, snadno jsem se unavila, a proto vše šlo, jak to šlo. 

Lukáš nedokončil střední školu, studoval strojírenský obor, ale nic ho nezajímalo. Jedině vypadnout někam s kamarády a vrátit se domů až večer. Neučil se, do školy nechodil, ale já o ničem nevěděla. A tak jej jednoho krásného dne vyhodili. Nikdo si neumí představit, jak jsem se tím trápila, ale mohli jste do něj mluvit, jak jste chtěli, on si postavil hlavu, že do žádné školy už chodit nebude. Ale co s takovým člověkem, který se ani nevyučí, nemá žádnou pracovní zkušenost? Jak se může uplatnit na trhu práce?Dcera se zetěm mu jen nadávali, ale nechali vše na mně.

Když bylo Lukášovi devatenáct, na čas někam zmizel a my nikdo nevěděli, kde je. Jen nám napsal, ať si neděláme hlavu. Nemohla jsem v noci spát, stále jsem přemýšlela, kde může být, měla jsem strach, že se chytil feťáků a půjde s ním vše z kopce. A do toho začaly chodit obsílky za nejrůznější pokuty. Že jel načerno, že nezaplatil telefon. Že dluží na zdravotním pojištění. Bylo toho dost a hodně mě to vyčerpalo. Ani jsem to neřekla dceři, jaké mám s Lukášem starosti, že nadělal dluhy. Všechno jsem zaplatila a jen se modlila, abych měla peníze. 

Lukáš mě připravil o veškeré mé úspory. Vrátil se domů, to znamená ke mně, ale stále nepracuje. Říká, že jsou všude idioti, že se s nimi pracovat nedá. Když se ho zeptám, co by chtěl dělat, jen pokrčí rameny a řekne mi, že se o tom bavit nechce. Aspoň je registrován na Úřadu práce, nemusím za něj platit zdravotní pojištění. Ale je to život na nic.

Někdo si řekne důchodce. Že mají klid a mohou se radovat ze zaslouženého odpočinku. Já se neraduji. Já jen počítám, zda mi vyjdou peníze, protože živím svého vnuka. Dcera se zetěm říkají, že je dospělý, ať jej vyhodím na ulici, že stejně tak jednou skončí. Jim na jejich synovi nikdy nezáleželo. Ale já nemám to srdce. Je to můj vnuk, kterého jeho vlastní rodiče odepsali už v dětství, a on se jim možná za všechno mstí. Že nechce pracovat, ani si žádnou práci nehledá, nemá zájem o nějaký rekvalifikační kurz. Nic. Buď je doma a to jen kouká do počítače, nebo lítá někde venku a přichází v noci domů. Opilý, dělá v domě rámus, já mu vynadám a on je ke mně hrubý, že to všichni sousedé slyší. Strašně se stydím, říkám si, že je to přece moje krev, že to nemůže být zlý člověk. Já jsem se za celý život nadřela až až, krom roční mateřské dovolené jsem jen pracovala. Abych pobírala důchod, který je pod celostátním průměrem. Moje úspory jsou na nule. A do toho Lukáš, který nepracuje.

Nikdo mi nechce poradit, nikoho nezajímá, jaký mám život. Vlastně mi pár lidí řeklo, že mám vnuka vyhodit. Ale to já nedokážu, to raději zemřu. Protože kdybych jej vyhodila, zemřela bych hanbou, že k něčemu takovému muselo dojít. Je to můj jediný vnuk, který měl v životě smůlu, že o něj rodiče nestáli. A já mu to vše chci nahradit. Kolik mi zbývá života? Deset let nebo patnáct? Vím, že tu chci být co nejdéle, protože jinak vnuk skončí na ulici. Strašně si přeji, aby se to nestalo, každý rok, kdy mohu žít, jej může od tak krutého konce oddálit. A potom, až tu nebudu? To opravdu nevím, ani to nechci vědět...