Můj šéf Lávra

Vyprávění o tom, jaké to je, když narazíte na šéfa, který má do dobrého šéfa daleko, všichni se jej bojí a na pracovišti vládne strach.

Motto "Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí." (Kazatel, Hledání moudrosti)

Nikdy jsem si nepřál za ženu šéfovou, ne že bych proti ženám něco měl, mám je velmi rád, ale v úplně jiné roli než vládnoucí. Jsem velmi konzervativní v tom, když zastávám názor, že by žena neměla vládnout muži. Myslím, že něco obdobného vyjádřil i Karel Čapek, když řekl, že ženám nepřísluší stát se političkami. Karel Čapek hovořil o ženách v politice, já bych jeho tvrzení rozšířil, že by ženy neměly být manažerkami. Ze svého posledního pracoviště jsem odešel právě z důvodů, že za vedoucí křeslo usedla žena, která svou moc nezvládla. Stala se naprosto nesnesitelnou, navenek působila velice atraktivně, ale jakmile otevřela ústa, člověk měl pocit, že se ocitl v jakémsi kurníku, kde to silně zapáchá. Nevím, jak se mohla k takovému místu dostat. Vlastně to vím. Dostala se tam díky tomu, že ví, na koho má v pravou chvíli roztáhnout nohy. A dotyčnou osobou byl náš nadřízený šéf z Německa, který kouzlu rozkroku této mladé Slovenky podlehl natolik, že ji jmenoval svou zástupkyní pro Čechy. Jedním slovem katastrofa. My chlapi, inženýři v letech, jsme najednou museli naslouchat nesmyslnému krákání Slavěny, která se pro nás nestala slavnou, snad pro onoho Němce, ten s ní ve svých šedesáti letech zřejmě slavil úspěch jako chlap (třeba i za vydatného přispění viagry). Zřejmě mu zvedla sebevědomí uhasínajícího mužství. Snášeli jsme její nálady, věděli jsme, kdy může mít před menstruací, protože to byla opravdu na pěst. Jejím příchodem odešlo z firmy spousta kvalitních lidí, já se tomu zprvu bránil, ale nakonec jsem rezignoval. Ve svém věku si nemohu dovolit být podřízeným slepici. Omlouvám se, že jsem si musel zvolit tento výraz, ale Slavěna jen kdákala. Na poradách bylo její kdákání nesnesitelné, jediný, kdo její kdákání snášel s obdivem, byl její německý kohout Helmut.

Několik měsíců jsem pobyl na úřadě práce, sice potupa, když jsem se tam pravidelně setkával s těmi, kteří v životě nikdy nepracovali, ale měl jsem své úspory v bance, a mohl jsem si tak dovolit nějaký čas nepracovat a připravit se na další, co mě čekalo. 

Vyhrál jsem výběrko do jedné firmy, práce obnáší hlavně papírování, které moc nemiluji, ale vzal jsem to, protože mým novým šéfem je muž. Říkal jsem si, že muži jsou přece méně komplikovaní než ženy a dokážou jednat racionálně, bez emocí. Stala se tedy ze mě šedá kancelářská myš, mí noví kolegové a kolegyně jsou ještě šedivější, než já, jako nově příchozí kolega. Že by mě podobný odstín šedi také časem čekal? Zprvu jsem si myslel, že moje nové pracoviště bude v lepším tónu než v tom, které mi předvedla slovenská rozhoďnožka. Hořce jsem se zklamal. Můj nový šéf je absolutní idiot. Nekomunikuje s námi, nikdo za ním do jeho kanceláře nesmí jít, jeho soukromí urputně střeží jeho sekretářka, dáma věku důchodového, zřejmě jediná, kdo s ním dokáže vyjít. Všichni pracujeme jen za základní plat, a přestože jsme úspěšní a dosahujeme zisku, nedostáváme vůbec žádné odměny, na osobní příplatek  můžeme zapomenout. Někdy mám pocit, že můj nový šéf trpí obdobným předmenstruačním syndromem jako slovenská rozhoďnožka, oba totiž trpí značnou emocionální labilitou. Když se stane a náš velký boss ze svého doupěte vyleze, pak nikoho nezdraví, ani nikomu neodpoví na pozdrav. Čas od času prolétne našimi kancelářemi, provede zběžnou kontrolu naší práce a pak si nás volá na kobereček. Vždy musíme stát v zástupu (všiml jsem si, že se mí kolegové třesou a jsou celí bledí), když čekáme, až budeme jeho sekretářkou vyzváni ke vstupu do jeho impéria (kolikrát si připadám, že stojím na appel platzu v koncentráku). Tam řve, uráží, dostáváme důtky, a kdo dostane dvě důtky, zpravidla dobrovolně z pracoviště odchází, protože si je vědom toho, že třetí výtka by znamenala hrubé porušení pracovní kázně. To si každý rozmyslí, aby byl nad ním takový ortel vynesen. Znamenalo by to zůstat do skonání věků bez práce, umřít na ulici, v lepším případě v nějaké charitě.

Hezké mezilidské vztahy z našich životů vymizely. Nechci říct, že za komunistů byly lepší, bezesporu nebyly, dnes mají jinou příchuť. Miloš Forman kdysi prohlásil něco v tom smyslu, že ani socialismus, ani kapitalismus nejsou pro lidi dobré. Dnes se lidé nedůstojně hrbí před tupci, kteří sice mají za sebou manažerské tréninky, aby v reálu působili jako naprostí idioti, které jejich podřízení svorně nenávidí. Aspoň já svého šéfa nenávidím, protože je to člověk, postrádající základní normu chování, k níž patří úplně obyčejný pozdrav. Nejsem si jist, že do svého důchodového věku vydržím pracovat pod někým, kdo je lidsky hloupý, kdo za svým nemožným chováním patrně skrývá svůj veliký vnitřní mindrák. Duše diktátora v sobě nese velmi nízké sebevědomí, nevím, co může vnitřně užírat mého šéfa. Jestli je to záletná manželka či jiné rodinné trampoty. Vše mi to připomíná Krále Lávru od Karla Havlíčka Borovského, skrýval své oslí uši, byl to zřejmě stejně takový osel, jakým je i můj novodobý šéf. Je dobré znát klasiky a vidět, jak nadčasoví byli a budou stále...