Můj muž je gay

Vyprávění ženy o tom, že ji opustil manžel, který odešel za jiným mužem a opustil  ji i jejich dvě děti

Motto "Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání." (Píseň písní, Pečeť lásky)

Nevěra. Nevyhne se snad nikomu. I mě potkala a já si jen říkám, že přitahuji samou smůlu. Když jsem si Viktora brala, všichni mě zrazovali. Že si najde někoho jiného, on totiž Viktor platil za krasavce, po kterém zatoužila nejedna z našeho města. A já? Jeho pravý opak. Krásy aby u mě pohledal, skoro žádný kluk o mě nezavadil, také jsem se divila, proč zrovna Viktor. Vždyť by ho třeba ráda Zdena, té se tolik líbil, že se se mnou rozhádala, když zjistila, že spolu chodíme. Nemohu muži nabídnout fyzickou krásu, jsem až příliš moc při těle, obličej by celkem šel, ale já v životě jen tloustnu. A nemusím ani jíst a kila na mě naskákají. A to nemluvím o dvou těhotenstvích. Přibrala jsem pokaždé dvacet kilo a nejsem si jistá, zda jsem něco shodila. A tloušťkou jsem si zdůvodňovala skutečnost, že se mnou Viktor moc nespí. Dá se říci, že se z našeho života milování vytratilo, ale já tomu nepřikládala nějaký zvláštní důvod. Byla jsem vdaná za hezkého i hodného muže, měla s ním dvě děti, a že se mnou nespal? Nechtěla bych toho od života až moc?

Ani nevím, kdy přesně, ale jednoho dne se Viktor objevil s Jirkou. Že je to prý jeho nový kolega, že je i nový v našem městě, kde nikoho nezná, že jej pozval k nám, aby mu nebylo smutno. Viktor jen zářil, takového jsem ho vůbec neznala. Té změny si všimly i naše děti. Co se to s tátou stalo, že najednou vypadá jak rozpustilý kluk, s nímž je tolik zábavy? Nikdy doma takový nebyl. Spíš nemluvný, zasmušilý, ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Jirkovy návštěvy se opakovaly, my jej viděli rádi, protože přinášel do našeho života jakési slunce. Vše se jeho příchodem prozářilo, my se cítili o poznání líp, Viktor byl samá legrace a to bylo dobře. Někdy pohledem spočinul na Jirkovi, až mnou projel neznámý pocit. Jakoby osten. Osten jakési žárlivosti. Když byl Viktor jen s námi, býval podrážděný, rozčilovala jej kdejaká maličkost, vyjížděl na děti, které z něj měly strach. Ke mně se choval ledově, v noci sice vedle mě ležel, ale já se jako by chvěla zvláštní zimomřivostí, kterou jsem všude kolem cítila. Žádné lidské teplo.

Všechno se v životě utajit nedá. Nedal se ani utajit Viktorův vztah s Jirkou. Přiznal se mi ke všemu a já měla pocit, že se pode mnou rozhoupala země. Dal najevo svou lítost, jak jej to strašně mrzí, ale už se nedokáže ovládat. Že ho láska k Jirkovi naprosto pohltila a on si uvědomuje, že nedokáže bez něj žít. Že nedokáže žít se mnou, že si zpočátku myslel, že nějakým způsobem nad sebou zvítězí, že se mu třeba podaří žít se ženou, mít a vychovávat děti. Ale nejde to. Jeho orientace je natolik odlišná, že už nemůže a ani nechce. Že si je vědom, jak moc mě zranil, jak zranil i naše děti, ale abychom mohli být šťastní, musíme se rozejít. To spíš měl říct, aby on mohl být šťastný, protože já dostala takovou ránu, z níž se těžko vzpamatovávám. Ale nemohu myslet na sebe. Jsou tu děti a my musíme udělat vše pro to, aby se jich náš rozchod dotkl co nejméně.

Když tak o všem přemýšlím, cítím v sobě cosi, co ve mně vyvolává pocit ošklivosti. Umím si představit lásku mezi mužem a ženou, ale neumím si představit lásku mezi dvěma muži či dvěma ženami. Nevím proč, zda je to dané jistou formou konzervatismu, který v sobě chovám, nebo je to stále náhled lidí kolem mě, náhled lidí, kteří se dokáží tvářit pohoršeně, když vidí dvojici, jež se vymyká zavedenému řádu. Snad je to z mé strany sobecké nebo neschopnost tolerance, když neumím přijmout jinou podobu lásky. Viktor to zkusil, aby časem zjistil, že to nejde. Stejně tak by to nefungovalo u mě, kdybych měla žít se ženou. Při té představě se ve mně všechno bouří, možná že se to ve Viktorovi bouřilo také, nedával však nic najevo. Dokázal se mnou spát, aby jednoho dne přestal, neboť se mu něco takového zdálo neúnosné. Je mi všelijak, prožívám pocity studu, kdy se stydím za to, že můj muž ode mne odešel, aby žil s jiným mužem. Děti se k tomu nevyjadřují, ale i na nich člověk vidí určitou rozpačitost. K tátovi chodí a přicházejí od něj veselé. Aspoň že tohle funguje. Že jsou sice jejich rodiče rozvedení, ale nevedou mezi sebou nesmyslné války. Snažím se přijmout manželova partnera, nedělám to kvůli sobě, dělám to s ohledem na naše děti. Já samotná jsem se už v životě odepsala, přestalo mi na mně samotné záležet. Nevím, jestli je to dobře či ne, třeba se to časem spraví, ale nevěřím tomu. Život je pěkný prevít a kolikrát s vámi zamává, že se nestačíte divit. A já jsem ve fázi, kdy udivená stojím a snažím se přijmout to, co přišlo. Řekla bych, že jsem v období, kdy se snažím popírat samu sebe, kdy hodně přemýšlím o svém muži, který už není můj. Stále si říkám, jak se jen mohl cítit, když žil s někým, kdo odporuje jeho založení. Protože on si ve svém životě odjakživa přál mít za partnera muže, se mnou to jen zkusil, aby poznal, že to nejde. 

Odpustila jsem mu, chápu jej, že to pro něj muselo být těžké. Jen kdyby v tom nebyly děti, to by se vše řešilo líp...