Mučednice

Vyprávění muže, který dlouhodobě žije v manželství se ženou, která si neustále na něco stěžuje, nic pro ni není dobré, a jak se říká, "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne", platí i o tomto muži.

Motto "Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý pes." (Kazatel, Stejný úděl všech)

Když jsem se před patnácti lety oženil s Vilmou, netušil jsem, že si beru umělkyni v neštěstí. Moje žena nevnímá věci pozitivně, u ní není nic hezkého, zasekla v minulosti a neustále vzpomíná na staré křivdy, ústrky a zklamání. Pro ni se minulost stala studnicí smutku, pocitu zmarněného života, za jejími emocionálními frustracemi prý stojím já. Moje žena je zastánkyní filozofie, všechno dobré je pro něco zlé. Podle toho naše soužití tak vypadá. Žena je věčně nespokojená, nešťastná, vůbec není ochotná přiznat, že za své pocity zmaru si odpovídá sama. Viní mě, případně naše dvě dcery, že se v životě cítí pod psa, jsem to především já, kterého neustále atakuje. Když přijdu s kytkou, podezírá mě z nevěry či něčeho, čím jsem se proti ní provinil, a potřebuji si to u ní vyžehlit. Její komunikace se skládá z dlouhých monologů, v nichž se stylizuje do role trpící mučednice, jejíž život je jedno velké martyrium, vše uzavírá tím, že si mě neměla nikdy brát. Jsem prý její neštěstí.

Po patnácti letech takového manželství pociťuji jen zhnusení, bezmoc, nemám už dále chuť vidět  každý den kyselý a mučednický výraz své ženy, která dokáže otrávit úplně každého. Nemá vůbec chuť na svém chování cokoli změnit, chce nadále setrvávat v roli ženy se zničeným životem a na mě stále nahlížet jako na viníka, vůči němuž své výčitky rozšiřuje. Její životní náplní se stalo nekonečné kňourání a přetřásání všeho možného, co jí ublížilo. Svým přístupem k životu odradila i naše přátele, nikdo k nám už chodit nechce. Snažil jsem se hodně dlouho, dokonce jsem jí nabídl, že můžeme navštívit odborníka na rodinné vztahy, obvinila mě, že ji chci dostat do blázince, abych si pak mohl užívat. Vzdal jsem to. Když jsem jí navrhl rozvod, očernila mě, že se jí chci zbavit, a jestliže tak učiním, můžu počítat s odplatou. Že se mi pomstí, v lepším případě prý spáchá sebevraždu.

Na Karolínu jsem narazil pouhou náhodou. Zkoušel jsem si boty u Bati, ona si zkoušela jakési lodičky a zeptala se mě, zda jí ladí k nohám. Po dlouhé době jsem viděl rozzářený obličej ženy a to byl hlavní důvod, proč jsem si s ní začal. Nevím, co mě toho dne popadlo, ale pozval jsem ji na kafe do blízké kavárny, byla mi od prvního okamžiku velmi příjemná. Na rozdíl od mé manželky, stylizující se do role trpící světice, Karolína život miluje. Asi je to tím, že pracuje jako zdravotní sestra na úrazové chirurgii a její filozofií jsou slova "Když nejde o život, nejde o nic". Nic ji nevyvede z konceptu, vždy má dobré nálady na rozdávání a má v sobě nezměrný potenciál energie. Je pravým opakem mé choti, vůči níž nepociťuji žádné výčitky. Abych přežil manželství s někým, kdo nevěří v život, kdo bere život jako mučení, musel jsem to vyřešit mimomanželským vztahem. Nic neplánuji, nechám věci přirozeně plynout a uvidím, co mi budoucnost přinese...