Moje téměř devadesátiletá maminka

Nikdo z nás nemůže tušit, jak dlouho tu bude plápolat jeho svíčka života. Někteří lidé odcházejí, aniž by se dožili úctyhodného věku. Mí rodiče jsou jaksi výjimkou, zůstávají tu, i když můj tatínek to tu zabalil ve svých 91 letech

Jak už jsem předeslala ve svém předchozím blogu, žijeme si tu dobře, aniž bychom si stačili uvědomit, že náš čas je tu vymezen. Nevím, kdo nebo co určuje o tom, jak dlouho můžeme setrvat na této zemi, nicméně to vše nějak funguje, aniž bychom toto mohli jakkoli ovlivnit.

Moje maminka upadla. Bylo to letos v říjnu a já jsem byla svědkem jejího pádu. Naříkala, najednou jsem měla pocit, že se naše role vyměnily. Já se stala kýmsi, kdo jí bude dávat podporu, naopak z ní se stala bytost, připomínající malé děcko...Byla jsem tu pro ni.

Operace levé paže. Každá operace představuje nebezpečí bez ohledu na to, jak starý pacient je. Sama jsem prožila císařský řez a nechci se zmiňovat o tom, jak se můj tehdejší manžel zachoval. Spolu se svou milenkou se rekrutovali do pozice gaunerů. Ale o tom psát nechci. Na rozdíl od mého života mou maminku po návratu z nemocnice nečekal žádný podraz. Naopak. Já i můj bratr jsme tu byli pro ni, abychom jí poskytli další vůli k životu.

První noc u mě byl ukázkou toho, co je člověk schopen vydržet. Noc s maminkou mě docela položila na lopatky, noc plná hrůzy a sténání. Maminka se ráno probudila s tím, že nechce mně ani bratrovi, svému synovi lékaři, způsobovat další trable, že chce do eldéenky.

Už to jaksi v mé rodině vše funguje nějakým způsobem. Bratr mi sdělil, že nemohu mamince ustupovat, že jí musím zakázat jakákoli slova o eldéence, slova o plenkách, slova o tom, že musí nosit svou zlomenou i operovanou paži v šátku...I uposlechla jsem. Nic jsem mamince nedovolila. Zakázala jsem jí mluvit o eldéence, s plenkami se musela rozloučit i s trojcípím šátkem. Musela jsem spolknout i fakt, že jsem pomáhala své mamince s osobní hygienou...nepřeji nikomu, nicméně je tato forma pro seniora, kdy o něj pečují ti nejbližší, úplně ta nejlepší.

Po deseti dnech mé péče poputovala maminka na týdenní pobyt v lázních. Nebylo to sice laciné, ale přineslo to své ovoce. Z mé maminky se opět stala žena, která si ví rady se svým životem. Zatímco by v jakési eldéence přežívala, až by dožila, dostalo se jí domácí péče i péče v lázních na takové úrovni, že pochopila smysl svého života. Že tu musí být i nadále, neboť dokud mají děti svou maminku, mají i svůj domov...a já si toto přeji. I když už dávno nejsem dítě, skutečnost, že mám svou maminku, ve mně vyvolává pocit z dětství. Maminka znamená domov, v němž nechybí láska...a tak je tomu v mé rodině. Přeji všem...