Mizející tvář českého města

Jaké to je, když si s přáteli vyjdete na večeři do jedné z nejlepších restaurací a vidíte, že polovinu hostů tvoří lidé z arabského světa

Motto "Běda těm kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Izajáš 5, Šesteré "Běda!", 20)

Není od věci občas si s přáteli zajít na dobrou večeři. Zvlášť v létě. To je vskutku příjemné sedět venku a dopřávat si něco dobrého. Jako třeba včera. Den se nesl ve slunci, celý večer byl od něj vyhřátý a mohli jsme si tak s přáteli vychutnávat jídlo, atmosféru a vše, co k letní noci patří.

Vybrali jsme si jednu z nejlepších restaurací ve městě, která je situovaná na střeše místního nákupního centra. Vyjeli jsme do čtvrtého patra, ale zjistili jsme, že jsme se spletli. Stanuli jsme totiž v recepci a mohli vidět arabskou dvojici, která je tam ubytovaná. Netušili jsme, že nejvyšší patro budovy skýtá ubytování lidem z arabského světa. Sjeli jsme tedy o poschodí níž a mohli zasednout ke stolu na terase. Ještě chvíli jsme se mohli těšit z paprsků letního slunce, než zapadlo. A vybírali jsme si ze zajímavé nabídky jídel, nápojů a dezertů a cítili jsme se víc než dobře. Trpím závratí, raději jsem se skrz prosklenou balkónovou podlahu nedívala pod sebe dolů. Neviděla jsem tedy na chodníku procházející se Arabky, z nichž většina byla zahalená do bílého. Kolem nich děti, muže jste ani neviděli, ti posedávali ve svých oblíbených restauracích a klubech. 

Když jsme se kolem sebe rozhlédli, zjistili jsme, že velkou část restaurace tvoří arabská klientela. Převážně muži. Ale chovali se slušně, o něčem hlasitě debatovali, jejich uchrochtané hatmatilce nerozumíme. Setmělo se, ale nám se stále nechtělo zvednout, protože večer přímo vybízel, aby člověk setrval. Bylo co k povídání, ale i sledování. Jak se připozdívalo, noví hosté přicházeli. A byly to velmi mladé dívky. Když se na ně člověk zadíval, zprvu si myslel, že se jedná o mladé Arabky. Ale kdepak. Arabky se většinou pohybují zahalené, nosí šátky a nejsou nalíčené. Tyto dívky měly rovněž tmavé vlasy a snědší pleť jako arabské ženy, jen svým vystupováním, oblečením a výrazným nalíčením se lišily. Jednalo se o mladé Romky. Tělo jim zakrývalo pár titěrných hadérků, silně nalíčený obličej, doplněný o výraznou rtěnku, ale hlavní dojem, jenž vytvářely, byla lascivní vyzývavost. Hovořily o tom jejich oči, které se rychle rozhlížely, aby zaujaly některého z přítomných Arabů. Byla z nich cítit zkušenost, lstivost a sexuální podbízivost. Touha dostat se co nejrychleji k penězům. Naštěstí jsme se zvedali, zůstali jsme tak ušetřeni toho, co se bude dít dál.

Sjeli jsme dolů výtahem, a když se jeho dveře otevřely, pro změnu jsme uviděli jiné Araby, muže, ženy s malými dětmi a velmi mladé Romky. Opět téměř polonahé s vyzývavým výrazem v obličeji. Z pohledu, který se nám naskytl, jsme pociťovali směsici rozpačitosti a znechucení. Když jsem se zadívala na romské dívky, v mysli mi vytanul obraz třídy na jedné střední škole, kde jsem před časem učila. Tato škola nabízela maturitní studium i učební obory. Velkou část jejích studentů tvořily romské dívky. Chodily do školy jen v září, a to ještě s absencemi, pak jich chodilo stále méně a méně. A když přišly, byly ospalé, v hodinách spaly, a když se probraly, vzaly si svůj kufřík s líčidly a výrazně se malovaly. Tenkrát mi jen tak napadlo, jestli se za jejich ospalostí neskrývá čilý noční život. Ale byla to jen moje hypotéza. Ze školy jsem odešla ještě ve zkušební době, protože jsem si tam připadala naprosto zbytečná.

Ale zpět k našemu večeru. Vyšli jsme do noční ulice a tam jsme pro změnu uviděli blikající policejní auto. Došlo ke srážce dvou aut, řidiči obou aut byli Arabové. Dvě auta v sobě, kolem několik arabských mužů, hovořící spolu jazykem, jemuž nikdo nerozuměl, komplikovala provoz. Musím říct, že jsem v té chvíli docela litovala policisty. Vůbec jim jejich práci nezávidím, protože si myslím, že obnáší především mnoho nepříjemností za plat, který příliš neodpovídá tomu, co všechno musí ve své profesi spolknout. 

Z večeře jsme odcházeli s rozporuplnými pocity, když jsme viděli, jak se mění tvář našeho města. Na ulicích korzovaly Arabky s malými dětmi, blížila se již půlnoc, ale jako by obživly. Tmaví Arabové nebyli v temné noci ani vidět. Některé z nich bylo lze vidět, jak posedávají na zahrádkách kavárniček a pokuřují vodní dýmky. Jestli k tomu popíjeli alkohol, to opravdu nevím. S přáteli jsme si uvědomili, že naše město přestává být české a že se do něj stále více vnášejí cizí prvky, cizí zvyky, cizí kultura. Není divu. Arabové si nakoupili pozemky a nechali si vystavět domy. Bydlí také v pronajatých bytech a domech v nejlepších lokalitách. Mají své restaurace, své kavárny a je na nich vidět, že se zde cítí spokojeně. 

Zas se musím vrátit do naší minulosti. I když jsem nikdy nebyla zastánkyní komunistů, jedna přednost se jim nedá upřít. S půdou tolik neplýtvali a neexistovalo, aby se naše země stala místem, kde se dají prodávat pozemky a nemovitosti cizincům. Kapitalismus s sebou nese jedno velké negativum. Tím jsou peníze a business. Vzácná půda se prodává cizincům, jejichž kultura může být pro nás velmi nebezpečná. A když ne cizincům, pak podnikatelům, kteří půdu ničí a nechávají na ní postavit novodobá monstra, obludy, jakými jsou sklady, obchodní centra a jim podobné. Kde se dřív zelenaly sady a kvetly louky, stojí dnes objekty, určené k podnikání. A někoho to nevyvádí z konceptu, protože ten někdo z toho má. Jakápak národní hrdost. Peníze ovládají náš svět stále více a z toho je slušnému člověku víc než smutno. Běžnému smrtelníku nezbývá nic jiného než vše trpně přijímat, protože jeho názory nezajímají nikoho.

Zaslechla jsem z rádia tóny Smetanovy Libuše a zasáhlo mě to. Cítila jsem se dojatá a na chvíli mi hudba tohoto velkého Čecha pomohla zapomenout na neutěšenost světa, v němž žijeme. Přejme si, aby se česká hudba nikdy z našich životů nevytratila. A nejen hudba...