Mezi námi hlupkami

Jan Drda kdysi napsal velmi hezkou pohádku O hloupé havířce. Ženě, která každému naletěla, věřila, až byl její muž z toho zoufalý

Motto "Pomatenec má plno řečí. Co nastane, člověk neví, a kdo mu oznámí, co bude po něm?" (Kazatel 10 - 12, Kletba pošetilosti, 10.14)

Jako dítě jsem milovala Drdovu pohádku O hloupé havířce. Vždy mě dokázala hloupá havířka rozesmát tím, jak naletěla podvodníkovi. 

Člověk by netušil, kolik hloupých havířek najdeme i dnes. Musím přiznat, že jsem se kolikrát také zachovala jako hloupá havířka. Snad úplně nejvíc, když jsem jednomu Čechoastralanovi domluvila, aby mu můj bratr, zubní lékař, udělal můstek. Když bylo vše hotovo, Čechoaustralan bratrovi sdělil, že mu vše zaplatí, až se vrátí zpět do své druhé vlasti. Do Austrálie. Můj bratr na nic takového nepřistoupil, protože dohoda zněla jinak. A tak pokaždé, když zavítám do bratrovy ordinace, vytáhne na mě zubní můstek muže z Austrálie. Zatímco já sedím v zubařském křesle, ústa otevřená, bratr vytáhne ze zásuvky můstek protinožce a komíhá mi jím před očima. Nato se bratr rozchechtá na celé kolo a čeká, že učiním totéž. S ústy dokořán? Můj bratr říká, že to musí být alespoň on, kdo uchová tichou vzpomínku na Čechoaustralana, jemuž jsem sedla na lep. Ano, připouštím, že i já jsem se tehdy zachovala jako hloupá havířka. Jako blbka.

Moje hloupost je však nic proti tomu, co provedla jedna paní. Můžeme jí říkat paní Hlupcová. Žena již za zenitem, ve svém životě už nedoufala v nic, proto si své pošramocené nervy odjela léčit do lázní. A tam natrefila na ženy podobného ladění. Vyhaslé, vypálené, které jen horko těžko hledaly v životě radost. Všechny, jedna jako druhá, už jen ve vzpomínkách měly uchované své kdysi krásné prsy. Ty se jim věkem změnily ve směšně se pohupující užovky do pasu. Z bývalé krásy jim zbylo každodenní rolování prsisek do zapraných podprsenek, pamatujících zašlou slávu naplněné touhy. Snad nejvíce Hlupcové přirostla k srdci spolubydlící na pokoji. Říkejme jí paní Tupá. A tak paní Hlupcová spolu s paní Tupou vytvořily zajímavou koalici, v níž lály na život. A aby si nějak ten svůj život zpestřily, začaly v lázních navštěvovat seance jednoho muže. Říkejme mu pan Chytrálek. Ten měl své semináře zaměřené na konec světa, jenž nastane 20. 2. 2020. A protože to byl muž, jenž dokázal zaujmout nejen svou vizáží, ale i slovem, naše koalice Hlupcové a Tupé se v panu Chytrálkovi zhlédla. A nebyla sama. Na jeho semináře chodilo i několik dalších žen, rovněž vyhaslých, vypálených, se srolovanými užovkami v podprsence. Tyto dámy chtěly uvěřit něčemu novému. Všechny tyto bytosti se staly pro pana Chytrálka vyvolenými. On jim říkal, že i on je jedním z vyvolených na této zemi, kterou čeká blízký konec. Armagedon. A protože je jedním, jenž přežije, jeho současným posláním je zachránit několik vyvolených. A jimi se měly stát i Hlupcová s Tupou a ještě několik dalších žen. Všechny podlehly charismatu pana Chytrálka a s nadšením naslouchaly jeho slovům. Vždyť jím byly vybrány, aby se staly vyvolenými. Aby zůstaly uchráněny před zkázou tohoto světa. V područí posla nového života se cítily bezpečně. Jedna jako druhá byla ochotna pro něj udělat i nemožné. Jejich život dostal novou dynamiku, nové dimenze, ty tam byly jejich pochybnosti o smyslu života. Deprese byla vystřídána euforií. 

Pan Chytrálek je muž znalý světa. O svém hovoří jeho kriminální minulost. Sňatkový podvodník, jenž dokázal z žen vylákat nemalé peníze. Ale kterou z jeho vyvolených žen by mohlo jen napadnout, že tak kouzelný muž, s tak úžasnou energií, by mohl být někým jiným než poslem života budoucího. A tak se skupina vyvolených žen nejen pravidelně účastnila Chytrálkových seminářů, on je dokonce vzal na místo, jež se stalo místem zaslíbeným. Zaslíbeným pro vyvolené. Místo uvnitř lesů, malá jeskyně, kterou je nutno připravit na konec světa. A jako první je nutno toto místo zakoupit. Aby se stalo majetkem Chytrálkovým a jeho družiny vyvolených. 

Před okouzlenými vyvolenými se rýsovala nová vidina světa. Jeskyně, jež se jim stane domovem, až civilizace vezme za své. Jeskyně, v níž budou žít v pospolitosti se svým nádherným mužem. Všichni dohromady, žádné supermarkety, stres z práce, vypálenost duše. Hlupcová si dokonce představovala svého bývalého muže, pociťovala velkou satisfakci, že na něj i jeho mladou kotrmelínu brzy dojde. Kdepak, boží mlýny melou. Zatímco on spolu se svou rajdou zařvou v pohromě, jež přijde na naši Zemi, ona spolu s ostatními vyvolenými a obdivovaným Chytrálkem budou žít nový život. V něm nebude místo na hádky, nenávist a lži. V novém životě bude opravdu pravda vítězit a nebude tomu tak, jak nám to v devadesátých letech slibovali. Žádná politika, žádné války, jen my vyvolené a náš milovaný vůdce. Náš anděl strážný.

Kde vzít peníze na zakoupení pozemku? Chytrálek už svůj plán má. Nejprve potřebuje dokončit stavbu svého domu. Jakmile bude dokončen, je rozhodnut jej prodat a peníze z něho utržené se budou investovat do zakoupení pozemku vskutku posvátného. Pro vyvolené ženy není nikterak obtížné finančně se spolupodílet na dokončení stavby domu svého idola. A jsou ochotné přiložit i ruku k dílu. Po návratu z lázní zůstávají všechny v kontaktu se svým polobohem, jezdí pravidelně pomáhat na jeho stavbu. Žádná lopota je nemůže odradit od jejich cíle. Krom fyzické výpomoci mu rovněž poukáží všechny své finanční prostředky, neboť koupě místa zaslíbeného nebude nic levného. Uvědomíme-li si, že to bude jediné místo, v němž bude možno přežít konec světa. Zatímco lidstvo zhyne, ony se zachrání v pomyslné arše Noemově. V našem případě se bude jednat o archu Chytrálkovu.

Když psal Jan Drda svou pohádku O hloupé havířce, asi nepředpokládal, že v Čechách v 21. století se mezi ženami najdou takové, které jeho hloupou havířku předčí. Svou vlastní blbostí, jež je neutuchající. Kolik takových budeme stále nacházet?