Metamorfóza

Zamyšlení nad 21. srpnem 1968 a rokem 2015, jak vnímáme ruskou národnost na území našeho státu v rozličných časech.

Motto"Slyšeli jste, že bylo řečeno "Milovat budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého." Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (O lásce k nepřátelům, Matouš, Nový zákon)

Po létech jsem zavítala do Mariánských Lázních a jedu trolejbusem číslo pět. Na lavici sedí atraktivní muž, Rus, kolem třiceti let evropského vzhledu a vede s řidičem konverzaci  ve svém jazyce. To mě vrací do dětství, bydleli jsme tenkrát v Praze a já si pamatuji, jak moje máma na Václavském náměstí hovořila s ruskými vojáky, jejichž vzezření bylo odlišné od muže sedícího a hovořícího s řidičem trolejbusu. A nebyla to pouze tato odlišnost. Schopnost dorozumět se byla poněkud jiná. Moje máma v té době ovládala ruštinu, dá se říci, bezchybně, já byla na samém počátku studia tohoto slovanského jazyka, řidič autobusu se sice snažil, ale jeho znalosti v porovnání s máminými či mými byly opravdu vetché. I samotný námět hovoru se lišil. Lidé na Václavském náměstí v oněch srpnových dnech se Rusů neustále ptali "Pačemu vy prijecháli", zatímco můj trolejbusový spolucestující chtěl vědět, co lze navštívit v Mariánských Lázních. Další odlišnosti spatřuji v prostředí. Tenkrát na Václaváku jsem slyšela střelbu, viděla tank pronásledující dav lidí, spatřila obláčky prachu odlétající omítky z průčelí Národního muzea, zkrvavené vlajky, slyšela jsem křik lidí a mohla jsem vidět hořící autobus, tank a tramvaj před budovou rozhlasu. Dnes žádný trolejbus nehoří, lidé nekřičí, není odnikud slyšet střelba, domy i ulice vypadají o poznání lépe. Pokaždé si Rusy asociuji s okupací, okupací v srpnu 1968, v dnešní době se tato okupace transformovala v ovládnutí, ale v jiném smyslu. Tenkrát se jejich okupace opírala o tanky, vůči nimž lidé nenašli sílu se postavit se zbraní v ruce. Dnes v 21. století jde z jejich strany o jiné mocenské prostředky, neokupují tanky, ale svou kupní silou, přivážejí do naší vlasti a části světa, i přes sankce, které jsou na ně z EU a USA uvaleny, peníze plynoucí z jejich nerostného bohatství. Mariánské Lázně spolu s Karlovými Vary představují oblíbená místa k jejich pobytu a jejich podnikání. Lokality naprosto odlišné od jejich zemljanek v počátcích jejich přítomnosti u nás,zemljanky byly posléze nahrazeny ubikacemi v Milovicích a dalších našich městech.  Jejich mentalita je neměnná. V srpnových dnech a letech po nich následujících k nim naši lidé vzhlíželi s nenávistným překvapením. Dnes tu nestojí se svými tanky, dnes tu stojí se svými penězi a naši lidé mění svůj přístup k nim. Došlo v našich myslích k formě jakési metamorfózy, protože se reaguje jinak proti samopalu než proti plné peněžence, která ti přináší obživu. Je to obdobný proces, jakým náš národ prošel vůči německé marce.  Dnes ruské já přináší práci mnoha rodinám, platí to o širokém spektru ekonomiky. Od roku 1968 jsme museli nějakým způsobem přijmout skutečnost, že je kdosi na našem území a my z toho nejsme šťastní. Ten kdosi si uzurpoval práva způsobem, s nímž jsme nesouhlasili. Hlavu jsme sklonili, abychom se ve svém nitru bouřili. Dnes jsme ovládáni jinak. Setkáváme se s odlišnostmi jejich přístupu k normám společenského chování, jež platí u nás i Evropě, můžeme je tak rychle rozpoznat. Např. v restauracích, v čekárnách u lékaře, na letišti, všude chtějí být první.

Vezmeme-li v úvahu jejich jazyk. Ruštinu. Po německé okupaci jsme se jejich jazyk učili s láskou, (ačkoli nám dějiny byly předepsány Jaltskou konferencí), po obsazení v roce 1968 jsme svůj postoj k jejich jazyku změnili o sto osmdesát stupňů, další obrat nám byl vnucen normalizací, abychom pak ruštinu po listopadu 1989 ze škol vytlačili nebo téměř vytlačili a nahradili ji pro změnu angličtinou či němčinou, případně jinými západními jazyky. Ruština dnes. Opět se vrací do škol. Důvodem nejsou tanky, důvodem je přítomnost Rusů v našich podnikatelských aktivitách, z nichž mnohé jsou na ruské měně závislé. Jsou na rozdíl od nás bezesporu velkým národem, slabší se rád přiklání k silnějšímu, protože chce být ochráněn. V případě Rusů jsme ochranu mnohokrát nepocítili. Naopak. Mnohokrát jsme pocítili zklamání. Jejich velikost mohla či může v nás vyvolat obavy a strach, což nikdy nepřináší nic dobrého.

Vrátím-li se zpět ke své cestě v trolejbuse, pak musím přiznat, že jsem zaznamenala jednu očividnou změnu, již jsem z mladého Rusa pocítila. Jako by v sobě nenesl ruské velikášství, jako by v sobě nesl velkou dávku pokory a sympatie. Znamená to snad, že se časy obracejí k lepšímu?