Martina

Spousta rodičů nemá na své děti čas, brzy se o ně přestanou zajímat, což může vyústit v tragédii. Pedofilie není problémem jen dneška, existuje tu dlouho, měli by to mít na paměti všichni, kterým není osud dětí lhostejný

Motto" Nejez pokrm nepřejícího, nedychti po jeho choutkách! Vždyť je to duše vypočítavá. Říká ti:"Jez a pij," ale jeho srdce s tebou není." Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, Slova moudrých.

"Věděla jste, paní Černá, že je vaše dcera těhotná? Zjistili jsme, že byla ve třetím měsíci," sděluje soudní lékař Janě Černé, která dnes ztratila svou jedinou dceru. "Těhotná? Vždyť jí bylo jen jedenáct let, vůbec se mi s ničím nesvěřila." "Vidíte, a to je možná důvod, proč spáchala sebevraždu. Odkdy měla menstruaci?" "Začala před pěti měsíci, ne, neříkejte, že ji někdo znásilnil." "Na stopy násilí to nevypadá. Ale mně nepřísluší se k případu jakkoli vyjadřovat, vše vám sdělí policie."

"Martinko, prosím tě, nemohu jít dnes s tebou k zubaři, dojdeš tam sama? Musím se zdržet v práci, už jsi velká slečna, to zvládneš, nezapomeň si vyčistit zuby a vzít si kartičku, je v lince," telefonuje Jana Černá své jediné dceři z práce. Žijí spolu samy, na Janě spočívají veškeré náklady na domácnost, často zůstává v práci přesčas, aby si mohla vydělat víc. Nemá nikoho, kdo by jí pomohl, rodiče už zemřeli. Do svých třiceti tří let se neprovdala, provázela ji při seznamování smůla, často doplácela na svou důvěřivost. Muži jako by vycítili, že Jana touží po vztahu, ji dokázali jen využívat, což pokaždé vedlo k Janině vystřízlivění a k rozchodu. Toužila po dítěti. Když viděla, že si jen tak vhodného partnera nenajde, rozhodla se pro svobodné mateřství. "Pořád lepší být matkou za svobodna, než zůstat starou pannou," říkala si. Zosnovala zvláštní plán. V práci byl ženatý kolega, s nímž měla svého času poměr. On zpočátku sliboval, že se rozvede, ale vždy si našel důvod, proč svá rozhodnutí odkládal. Jejich vztah sklouzl do stereotypu, který Honzovi svým způsobem vyhovoval. Jana byla pro něj příjemná milenka, doma na něj čekala žena s dětmi. Na jeho adresu dlužno podotknout, že měl Janu opravdu rád, nenašel však sdostatek odvahy, aby opustil ženu se čtyřmi syny. Jana se kvůli němu natrápila, strávila tolik bezesných nocí, na dovolené jezdila sama a rovněž tak trávila veškeré svátky ve své opuštěnosti. Nakonec mu dala, jak se říká, nůž na krk "Buď se rozvedeš, nebo spolu s konečnou platností končíme." A tak se rozešli. V práci se vídali každý den. On po ní stále toužil, ale ona dokázala být pevná a odolat. Přesto jednou v noci, když nemohla spát, dospěla k plánu, že Honzu požádá, aby s ní měl alespoň dítě. Nikdy by ho neuvedla v rodném listě, nikdy by od něj ničeho nepožadovala. Jen zplození potomka. Sešli se spolu a ona mu sdělila, zda by jí mohl splnit sen stát se matkou. Nejprve na ni zíral v překvapení, neřekl ani ano, ani ne, jen ji požádal o týden na rozmyšlenou. Po týdnu se sešli a Janě se do roka narodila dcera. Sice spíše počítala s klukem, neboť Honza měl samé syny, ale příroda tomu chtěla jinak. Martina. Krásné dítě už od narození. S tmavými vlásky, oválným obličejíkem a modrýma očima. Jejím narozením se Janě naplnil život. Dcera se pro ni stala středobodem jejího bytí a malé se dostávalo veškeré matčiny pozornosti. Snad jako by tušila, že máma bude na její výchovu sama, vyvíjela se přímo učebnicově, a byla nejen krásná, ale i šikovná, kdokoli ty dvě potkal, byl malou okouzlen. Martina dodržela to, co slíbila. Neuvedla Honzu v rodném listě, ani na něm nikdy nic nepožadovala. On tak mohl jen zpovzdálí sledovat, jak se jeho jediná dcera vyvíjí, a pociťoval smutek, že jí nemohl být nablízku. 

Srpnový den a Martina jde k zubaři poprvé sama. Už je z ní dívka, menstruace ji zaskočila v jedenácti, čili skoro ještě dítě, ale máma jí vše vysvětlila, jen ona sama nechtěla zpočátku rozumět tomu, co se děje každým měsícem v těle ženy. Má na sobě šaty, které jí máma koupila za vysvědčení. Její vysněné šaty. Na ramínka s jednoduchou sukénkou zdobenou volánem. Pociťuje strach, protože se zubařů odmalička bojí, moc se jí tam nechce, nejraději by se otočila a nikam nešla, jenže co by pak řekla mámě. Mámu má ráda a ví, jak to nemá lehké. Často musí zůstávat v práci dlouho, aby jí pak mohla dopřát to, co mají jiná děvčata. V čekárně nikdo není. Ani nemusí dlouho čekat, otevřou se dveře a v nich doktor Havránek. Vysoký muž kolem padesátky, skoro dva metry, udělaný, žádný střízlík. "Ahoj, Martino, kde máš dneska mámu, že s tebou nešla?" "Ona musela zůstat déle v práci a poslala mě samotnou. "Tak pojď dál." Havránek je v ordinaci sám. Prohlíží si dívenku. Pohled mu sklouzne na malá dívčí prsa, hezké nohy a vůbec si uvědomuje, že je to moc hezké děvče. Dívenky měl odjakživa rád. Čím mladší, tím lepší. Zvlášť tmavovlásky. Kdyby nebyly malé Romky takové nevyzpytatelné slepice, určitě by si s některou rád začal. Jenže ty jsou mazané odmalička. Už od raného dětství dostávají ve svých rodinách školu, jak si bezpracně vydělat peníze. A na to se nemusí ani chodit do školy či do práce. Do takového rizika by nikdy nešel, protože Romům není radno věřit. Nikdy. V žádné situaci. Ale tahle Martina. Obrázek sám. Její štíhlé nohy jej přitahují, nemůže se rovněž pohledem odlepit od jejích dívčích ňadérek. Než začne ošetřovat zub, neovládne se a přejíždí jí rukou po prsou, pak přechází k nohám, hladí ji po nohou, nejprve jen zlehka, pak intenzívněji, cítí vzrušení a dostává se až k dívčiným kalhotkám. Martina je zmatená. Cítí, že se děje něco, co by se dít nemělo, ale vše je v ní tak stažené, že nedokáže ze sebe vydat ani hlásku, jen zastaví Havránkovu ruku, aby se jí nedostal pod kalhotky. "Viď, že mě máš ráda, řekni, že mě máš ráda, Martinko, koupím ti, co budeš chtít, jen řekni, že mě máš ráda," šeptá Havránek pln excitace. Dívka mlčí. Najednou někdo zaklepe na dveře ordinace. Pro Martinu to znamená vysvobození. "Počkej ještě chvilku, holčičko, musíme spravit zoubek." Dívka tedy zůstává v křesle, zmatek ji neopouští. Havránek není tak hloupý, aby mu nedošlo, co by se mohlo stát, kdyby se přestal ovládat. "Tady ti, Martinko, dám pět set korun, a až přijdeš příště, zase ode mě něco dostaneš, viď, že zase přijdeš, budeš chodit bez maminky, když má tolik práce. A nic mamince neříkej, že máš korunky, šetři si je a pak si za ně můžeš koupit něco velkého. Máš nějakou tajnou skrýš, kam by sis mohla peníze schovávat? A dáš mi své číslo na mobil, abych ti mohl zavolat nebo napsat, kdybych neordinoval? Mám čísla všech pacientů. Do kartičky ti napíšu, že přijdeš zase příští středu ve čtyři, ano? Hodí se ti to? Také tě někdy mohu vzít na výlet, když je maminka tolik zaneprázdněná." Dívka jen přikyvuje. Odchází z ordinace, v ruce mačká pětistovku, což jsou pro ni hodně velké peníze. Nedokáže si ve své hlavě srovnat, co se právě odehrálo, jen podvědomě cítí, že to je něco, co správné není. Ale na druhou stranu je ráda, že dostala tolik peněz. Nikdy nedostala tak velkou částku.

"Milá Martinko, hezky se vyspinkej, dobrou noc, hladím tvé tělíčko a líbám tě, hlavně neříkej nic mamince, přijď zase ve středu a dostaneš ode mě něco moc, moc krásného," jedna z textovek, které Martině začaly chodit pravidelně od onoho dne. Ve svém pokojíku si našla malou skrýš, kam si peníze uložila. Následující středu opět proběhlo něco obdobného jako týden předtím s tím rozdílem, že ji Havránek líbal. Nejprve na tváře, pak na rty, cítil, že ztrácí nad sebou kontrolu. Ale toužil po tomto děvčátku víc a víc, touha jej naprosto ovládla a rozum se mu vytratil. Svou apanáž postupem času zvyšoval. Od pěti set korun přešel k první tisícikoruně. "Dobře děláš, Martinko, že mamince neříkáš nic, pěkně si korunky šetři, a až si dost našetříš, můžeš si koupit něco, co je tvým snem. Co bys chtěla, holčičko?" "Tablet, všechny holky už ho ve třídě mají, jen já jsem jediná, kdo ho ještě nemá." "Tak vidíš, brzy na něj budeš mít, koupíš si ho a budeš si moci šetřit na něco jiného. Jen sem prosím tě nepřestaň chodit a mamince nesmíš nic říkat. Víš, že má spoustu práce, zbytečně bys jí přidělávala starosti, vlastně nemáš ani tatínka, mě můžeš brát jako svého tatínka, který tě má moc rád a ty mě taky, viď?" Dívka se už přestala bát, chodila za ním pravidelně, Havránek byl na ni hodný. Jen nerada vzpomínala na bolest, kterou jí jednou způsobil, když jí stáhl kalhotky a pak ve svém těle ucítila něco tvrdého, co ji bolelo. Ve svých jedenácti letech poprvé okusila muže. Věděla, že dělá něco, co její kamarádky nedělaly.Stranila se jim, uzavřela se do sebe. Mámě nechtěla nic říct, v tom směru měl Havránek pravdu, když říkal, aby se doma nesvěřovala. Bylo jí mámy líto, když viděla, že chodí domů unavená po dlouhých směnách. Havránek jí přidával peníze a ona si tak mohla po tabletu začít šetřit na chytrý telefon. Ale řekla si, že mámě také něco koupí, potřebovala novou kabelku, ta stará se jí už trhala a máma neustále odkládala koupi nové.  Po čase se začala ráno cítit divně. Zvracela. Naštěstí si máma ničeho nevšimla. Zvětšila se jí prsa a také ji bolela. Už nebyla dítětem a na internetu si našla stránky, v nichž četla o sexu, o jeho možných následcích. O těhotenství. Najednou jí v její dívčí hlavě vše došlo. Neměla menstruaci a přečetla si, jaké mohou být důvody. Došlo jí, co se stalo. Byla těhotná. Strach. Jedna z nejhorších emocí. Dostala strach, co tomu máma řekne, co tomu řeknou holky ve třídě a učitelky ve škole, co tomu řeknou všichni, kdo ji znají. Než aby se stala terčem posměchu, řekla si, že bude lepší, když nebude žít. Otevřela okno svého pokojíku, a tak se to stalo. Přivolaní záchranáři mohli jen konstatovat její smrt. Krásná dívka mající život před sebou.

Dopadnout doktora Havránka nebylo pro policii těžké. Stačilo si projít dívčin mobil, v němž se našla spousta textových zpráv, jež ho usvědčily. On nic nezapíral a ke všemu se přiznal ...