Manželství na druhý pokus

Vyprávění ženy o tom, jak se cítí, když dlouhodobě žije v manželství, jež je její druhé, manžel je již v důchodu a komunikace mezi oběma vázne

Motto "Kdo odírá otce a matku a říká: "To není žádný přestupek," je společníkem zhoubce." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými)

Kdyby se mě dnes někdo ptal, zda bych šla podruhé do manželství, odpověděla bych jasně ne. Když se vám nevydaří první manželství, myslím si, že by se člověk neměl ženit či vdávat podruhé. Protože podruhé je to o ještě větším kompromisu, než když je to poprvé. Při druhém manželství do všeho vstupují děti z prvního manželství, k nim se časem přidají i vnoučata. Všichni mi dáte za pravdu, že děti mohou způsobit velké rozmíšky. Aspoň mé manželství je toho příkladem.

Se svým mužem jsem dlouho žila na tzv. hromádce a musím říci, že mi ke štěstí nechybělo nic. Vzali jsme se před deseti lety a já si uvědomuji, že jsem udělala chybu, kterou nelze vzít zpět. Mám z prvního manželství jen jednu dceru, zatímco můj muž má dětí celkem tři. Nemohu si však stěžovat, že by jakkoli upřednostňoval své děti před mou dcerou. To určitě ne. Když pracoval, jezdil jako kapitán na lodi, žilo se nám dobře. Peněz dost a také jsme měli jeden měsíc odloučení, kdy jsme byli oba rádi, že se nemusíme jeden měsíc vidět, že si můžeme jeden od druhého odpočinout. A já to potřebovala, protože je muž velmi hlasitý, zatímco já miluji klid. Když jsme se poznali, nevadil mi věkový rozdíl mezi námi. Ba naopak. Líbilo se mi to. Ale dnes vidím vše z jiného úhlu pohledu. Deset let rozdíl je hodně. Muž zestárl, šel do důchodu, a i když je stále aktivní, vidím, že sešel. Že se pohybuje s obtížemi, trápí jej artróza a jejím jediným řešením je operace kyčelních kloubů. A muž se velmi bojí. Jako každý chlap. Operaci odkládal a výsledek? Sotva někam dojde, a kdyby nebylo mě, nešel by nikam. Jeho operaci jsem musela vzít do svých rukou, jinak by vše odkládal, až by to dopadlo špatně. Že by se bolestí vůbec nepohnul. Už takhle v noci nespí, protože artróza je neúprosná. Vleze do vašeho těla a počíná si jako velký diktátor. Nenechá vás chvíli v klidu a dává o sobě znát hlavně v noci. To můj muž nespí a kroutí se bolestí, na niž už nezabírají žádná analgetika.

Jsem ráda, že ještě pracuji, protože bychom se doma ukousali nebo také uhádali. Vzniká mezi námi hodně třecích ploch, kdy si dokážeme říct hodně ošklivé věci. A ty pak člověk nemůže vzít zpět. Jsou jednou vysloveny, a teprve až po jejím vyslovení člověku dojde, jak jsou zlé. Minulý týden jsem byla nemocná a musela jsem zůstat doma. A doma nemáte kam utéct, doma jste neustále spolu a já to těžce nesla. Všechno mi vadilo a musím říct, že muž se snažil zabránit jakémukoli nedorozumění. Ale já se chtěla hádat, chtěla jsem mu vyčítat věci, za které nemůže. A zas přišly na přetřes jeho děti. Nemám je ráda a muž to ví. Nemám je ráda, protože za ním přijdou, jen když něco potřebují. Chodí s nastavenou rukou, přitom mají vysoký měsíční plat. Když někdo vydělává víc než šedesát tisíc, není to málo. Ale manželovy děti jsou jiného názoru. Chtějí ještě víc a chtějí na všem uškudlit. Je tady táta a ten táta je tu proto, aby přispíval. Vnukům na školu, vnukům na prázdniny. Dají nám vnuky na prázdniny a nezajímají se, že to také něco stojí. Nejsem chamtivá, ale ráda bych z jejich strany viděla dobrou vůli také s něčím přispět. Všechnu jejich vypočítavost vnímám, zpravidla vše v sobě dusím, jsem jeden velký papiňák, který když bouchne, je to, jako by spustil Vesuv. Spousta jedovaté lávy, která zničí úplně vše. Nejsem s to ovládnout své emoce, které se ze mě valí, řeknu něco, co bych jinak neřekla, zraním, pak mě to mrzí. Ale jednou jsou slova vyřčena. A ta moje zabolí. 

Můj muž je dobrák, který chce vyjít s každým. Ale tak to v životě nefunguje, tak to nejde. On nedokáže svým dětem říct, že už je v seniorském věku a potřebuje více klidu. Že se jeho příjem značně ztenčil a už to není takové, jako když pracoval v zahraničí. Jenže jeho děti to pochopit nechtějí. Když pracuji, jsem ráda, že nemusím o takových věcech přemýšlet. Ale když onemocním a vidím, že nevlastní syn přijde s nastavenou rukou a opět něco po svém otci požaduje, neumím se ovládnout. Ale neřeknu to synovi, řeknu to muži. A kdybych to alespoň dokázala říct tak, aby to nebolelo. Neumím to. V afektu na něj vykřičím všechnu svou zlobu na vykutálenost jeho dětí, i když vím, že jej zraňuji.

A tak si často říkám, že by mi bylo lépe samotné. Nemusela bych se s nikým rozčilovat, měla bych svůj život, svůj klid, který tolik postrádám. Ale už to nejde, musím nadále žít život ženy, která v sobě nosí papiňák, v němž se vaří potlačené emoce, které bouchají a není to vůbec hezké...