Manželce přeskočilo

Příběh muže, který je ve vysokém postavení, přátel moc nemá, jeho žena je v domácnosti, ale vše ji nudí a chce změnu

Motto"Raduj se s ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny, její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně" (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Nevím, nakolik je dobře, když se vám pracovně daří, máte-li dar, jak se říká "od Pánaboha", a vše vám jde samo. Řekl bych, že jsem byl svého času dítětem štěstěny, protože jsem uspěl v každém výběrovém řízení a dostávalo se mi velmi dobře placených míst. Odměnou mého veškerého úsilí mi na účtě každý měsíc přistálo něco přes sto tisíc, a když se objevila nějaká odměna, pak byl můj příjem opravdu nadstandardní. Z mého platu žije nejen moje rodina, ale na daních a sociálce odvádím tolik, že si raději netroufám představit, kolik Romů z mých příjmů profituje. Ale i tak mohu říci, že jsem své rodině zajistil a stále zajišťuji hodně vysoký standard.

Ještě před časem jsme žili jako dobře situovaná rodina, mající své problémy, čemuž se asi  žádná rodina nevyhne. Veronika nemusí pracovat. Když se nám narodily děti, zůstala s nimi doma, dnes už jsou oba synové na vysoké škole, ale Veronika je stále doma. V nádherné vile s výhledem na jezero, s výhledem do zeleně, se zahradou, kterou chodí pravidelně udržovat jedna zahradnická firma, s bazénem, v němž se může celoročně koupat, máme jej v obývací části našeho prostorného domu. Zatímco já se pracovně ani nezastavím, Veronika se doma nudí. Jezdí jen tak zbůhdarma nakupovat a kupuje všechno, co nepotřebujeme. Nemá žádnou blízkou kamarádku, a protože nemá co na práci, má roupy. A jde mi pěkně na nervy, protože si myslí, že má všechny možné choroby. Dnes nemusíte doma mít žádné lékařské knihy, stačí internet a ten Veronika využívá až moc. Studuje si symptomy nejrůznějších nemocí a pak mě s nimi obtěžuje. Má je nastudované do nejmenších detailů, a když přijdu sedřený domů, začne. Že se jí točí hlava, že to bude asi nějaký nádor na mozku. Brní ji prý ruce, pak se do ní dá zimnice, nemůže dýchat a je jí na zvracení. Někdy se pro změnu nemůže ani pohnout, zůstane tedy celý den v posteli. Že za tím vším může být jen něco nevyléčitelného. Navštívil jsem s ní snad všechny možné lékařské kapacity u nás, ale i v Německu, kde mám pár dobrých obchodních partnerů, Veronika vždy prošla detailním vyšetřením, aby se shledalo, že jí nic není. Doporučují psychiatra. Jenže. Veronika lékařským zprávám nevěří, tvrdí, že jsme se proti ní spikli, když víme, že už to má tzv. za pár a že jí raději milosrdně lžeme. Jediného odborníka, kterého zatím nenavštívila, je psychiatr, kterého rezolutně odmítá s tím, že není blázen, že jsme blázni my, když jí nevěříme, jak je těžce nemocná. A aby mě otrávila ještě víc, vyčítá mi, že jsem příčinou toho, že se nemohla pracovně realizovat, že měla slibnou kariéru stevardky, rýsovalo se jí prý manželství s kapitánem letadla mezinárodních aerolinií, jenže prý potkala mě, a já jsem pohřbil vše. A z toho všeho vážně onemocněla. Takhle nějak to u nás vypadalo před pár měsíci, situace se však změnila, a to velmi zásadně.

Jednoho dne jsem si řekl, že už toho mám dost, že musí se sebou něco dělat, jinak na psychiatrii skončím já. Neřekla na to nic a já jsem měl v sobě obavy, co se za jejím mlčením skrývá. Druhý den mě překvapila sama. Že prý navštívila kartářku, která jí sdělila, že naše manželství prochází hlubokou krizí a že by měla sama odcestovat na dovolenou. Že si od sebe odpočineme, že jí zmizí zdravotní problémy, kterými trpí. Chvíli jsem na ni zíral a těžko jsem chápal, že ji mohla přesvědčit jakási čarodějnice, že na ni měla větší vliv než lékařští odborníci. V zájmu klidu, aby se zbytečně nerozrušila, jsem její dovolenou schválil a předem souhlasil s jakoukoli destinací, kterou si vybere. Aspoň si od ní odpočinu, od jejího věčného hekání a skuhrání, kterého jsem měl plné zuby. Vybrala si dvoutýdenní pobyt na Srí Lance. Proč ne. Hlavně, že ji to uzdraví, přivede na jiné myšlenky a uzdraví náš vztah, jenž lety manželství onemocněl.

Dva týdny absolutního klidu. Celý jsem pookřál a v duchu velebil čarodějnici, již má choť poslechla. Domů jsem se vracel s radostí, nikdo tam nekňoural a nekalil ovzduší. Dokonce jsem se na svou ženu těšil, věřil jsem, že dva týdny v exotickém prostředí vyčistí Veronice hlavu. I děti se na ni těšily, rovněž si přály, aby našla rovnováhu a smysl svého života. 

Na letiště jsem pro ni jel sám. Těšil jsem se jak malý kluk, že ji obejmu, že budeme opět spolu, že jsme překonali těžké období. Když jsem ji spatřil, veškeré naděje jsem pohřbil. Jediné, co bylo na ní krásné, byla její dozlata opálená pleť. Jinak nic. Oči červené od pláče a místo polibku mě zahrnula výčitkami. Prý se domů vůbec netěšila, že tam měla zůstat, protože tam potkala muže svých snů. Inda, který tam pracoval ve fitku a byl od patnáct let mladší než ona. Láska, na niž čekala celý život, jen já jsem její kámen, který ji táhne ke dnu a je spouštěčem všech možných zdravotních neduhů. Před očima mi mávala fotkou jakéhosi svalovce s naleštěným tělem, potetovaným snad úplně všude. Byl bych čekal vše, ale toto přišlo jak blesk z čistého nebe. Naložil jsem ji do auta a cestou musel poslouchat, jak jsem nemožný, těžkopádný, v sexu naprosto bez fantazie, že teprve s ním poznala, co je to skutečný orgasmus. Skutečný orgasmus, skutečná láska. Divím se, že jsem cestou nenaboural a dojeli jsme domů. Dva otrávení manželé, z nichž jeden nosí na hlavě zánovní paroží. 

Veronika se dočista zbláznila. Zaplatila milému letenku k nám, prý mu u nás pomůže s podnikáním. Štěstí, že nevím, kde čarodějnice, kterou má žena poslechla, a odcestovala, abychom si od sebe odpočinuli, bydlí, jinak bych za sebe neručil. Vlastně. Je skutečně vinna ona vědma? Nebo jsem na vině já i žena? Že jsme po tolika letech manželství ztratili společnou řeč a najednou každý mluvíme řečí, které ten druhý nerozumí. Aspoň já ne.

Veronika si s Indem plánuje společnou budoucnost, jsem hodně pragmatický a zatím jsem jí navrhl dočasné odloučení. Já sám si nepřeji být s ženou, které se, doufejme dočasně, zatemnil mozek díky poblouznění svalovcem. Můj selský rozum mi říká, že ji realita s Indem v Čechách brzy opustí. Odejdu tedy na čas z našeho domu a buď si koupím byt, nebo si něco pronajmu daleko od své pomatené choti. Jsem zklamaný, to bezesporu jsem, ale nesmím své zklamání před našimi syny příliš dávat najevo, chci je ušetřit dalšího zklamání, které jim jejich matka i beztak připravila. Navenek působím jako sebevědomý a úspěšný muž, řekl bych, že se ženám stále líbím, ale nikdo nevidí do mně. Že za vším úspěchem se skrývá duše unaveného člověka, jehož uvnitř spaluje pocit křivdy, že jej potkalo něco, co by nikomu nepřál. Ve svém nitru se obviňuji, pořád se obviňuji, že jsem jako manžel selhal. V životě jsem se účastnil vyjednávání velkých smluv, přitom jsem neobhájil smlouvu se svou ženou. Je mi to strašně líto a jsou chvíle, kdy bych se nejraději rozbrečel jako malý kluk, který se chce schoulit do mámina náručí. Není v mém životě náručí, v němž bych teď mohl spočinout. Připadám si, že sedím sám na skále, fičí mrazivý vítr, pocit hluboké osamělosti spolu s vichrem ve mně vyvolávají zoufalost, že to nezvládnu, že umrznu. Pocit naprosté bezmocnosti, jako bych ztratil sám sebe.  Nevím, jak dlouho to potrvá, jak dlouho potrvá, než naleznu sám sebe a budu opět schopen žít jako předtím. Jestli vůbec bude kdy jako předtím ...