Malý hrdina

Vyprávění o malém  čtyřletém chlapci, který jde jednoho podvečera sám za svou babičkou, posílá ho za ní jeho nemocná máma.

Motto "Už na chlapci se z jeho způsobů pozná, zda bude v jednání ryzí a přímý." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

Naše malé děti. Vezmeme-li v úvahu takové čtyřleté dítě. Rodiče je zpravidla ochraňují a střeží, aby se mu nic nestalo. Na rozdíl od dětí, žijících v takovém africkém Kamerunu. Tříleté dítě tam bývá velmi často doma samotné, a když přijde návštěva, rozdělá oheň a uvaří čaj. Protože se to učí od nejranějšího dětství. Ale vraťme se zpět k příběhu, jenž vám chci vyprávět, stal se v době, kdy ještě mobilní telefony nebyly.

Jarní podvečer a já se vracím domů. Ulice jsou téměř poloprázdné, když zpoza rohu vyjde malý kluk, mohou mu tak být tři, čtyři roky. "Podívej se, jakého mám psa," osloví mě a pyšně ukazuje na dřevěného pejska, kterého táhne za sebou. "To je tedy krásný pes, musíš být moc hodný chlapeček, když jsi dostal takového psa," chválím malého kynologa. "Jmenuje se Ferda, dala mi ho máma, jenže ona je teď nemocná," dodá smutně. "A jak se vůbec jmenuješ?" ptám se. "Radek, ale všichni mi říkají Eddie." I když je jarní podvečer, je chladno a chlapec má na sobě jen tričko s krátkým rukávkem a k tomu kraťasy, na nohou roztrhané pantofle. Uvědomuji si, že je sám. "Jak to, že tě máma nechá chodit s Ferdou samotného?" "Říkal jsem ti přece, že je moje máma nemocná, poslala mě za babičkou, aby jí zavolala sanitku," vysvětluje malý hrdina. "A proč si ji nezavolá sama?" "My telefon nemáme, ale babička ho má." "A kde babička bydlí? Doprovodím tě tam, chceš?" "Bydlí přece tam, jak je kousek ta dobrá cukrárna, chodíme tam s mámou na zmrzlinu, až to babičce vyřídím, půjdeš tam se mnou?" ptá se plný očekávání." "Jo, mohli bychom tam spolu zajít, ale nejdříve musíme za babičkou. Povedeš mě k ní?" Klučina jen pokývne hlavou a já se jím tedy nechám vést. "Vidíš, to je ta cukrárna, kde si dávám jahodovou zmrzku, a teď půjdeme kolem toho teplého," vysvětluje mi malý průvodce. "Jakého teplého?" ptám se. "To je přece tam, jak tam fouká takové to teplé, ty nevíš?" diví se Eddie. "To opravdu nevím," dím já a následuji jej poloprázdnou ulicí, už se výrazně ochladilo, ale na malém klučinovi to vidět není. Procházíme kolem domu, u něhož cítím závan teplého vzduchu, jde ze sušárny. "Ještě půjdeme kolem těch lidí, jak mají jozefčíka, musím dát pozor, aby nekousl Ferdu, raději si ho vezmu na ruku." Vskutku procházíme kolem domu, na jehož zahradě pobíhá jezevčík a štěká na nás. V duchu musím uznat, že kluk má dobrý smysl pro orientaci, že si zřejmě cestu k babičce pamatuje. Nakonec staneme u vchodu do starého činžáku. "Tak tady babička bydlí, ale já nevím, který je její zvonek," říká smutně Eddie. "Na někoho zazvoním a oni nám už otevřou, hlavně, že jsme babičku našli," navrhuji.

Zazvoním a z okna vyhlédne mladá žena. "Dobrý den, hledáme babičku malého Eddieho, pustíte nás dovnitř?" Babičku už nebylo těžké v domě najít. Bezesporu ji naše návštěva vylekala, vyděsila se ještě víc, když slyšela, že má dceři zavolat sanitku. 

Malý Eddie svou cestu zvládl na jedničku, mohlo to být tak něco přes kilometr. Jednak našel cestu ke své babičce, jednak zachránil své mámě život. Záchranáři ji doslova vzali hrobníkovi z lopaty, když přijeli, ležela mladá žena v bezvědomí, ztratila velké množství krve a o jejím životě rozhodovaly minuty. Mimoděložní těhotenství ji tenkrát málem připravilo o život. I když si malý Eddie vedl velmi statečně, skutečnost, že odvážejí jeho mámu do nemocnice, už nezvládl. Propukl ve velký pláč, nebyl k utišení, prožíval obrovský strach o svou mámu, jež jeho přičiněním nezemřela...