Má láska kočičí

Narodila jsem se ve městě. Sice jsme velmi často jezdili na statek mé tety, která za soudruhů chovala koně, kozy, krávy, králíky, slepice, na jejím statku se dařilo kočkám, psům, nicméně já se všeho štítila.

Všeho do času. Platí v našich životech. Byla jsem vychovávána tak, že mi bylo do hlavy vštěpováno, že kočky jsou falešná zvířata. Když mi někdo nabízel kotě, vždy jsem odmítla. Ale přišel den. Den, kdy se před mým domem objevilo zubožené kotě. Bylo to někdy v listopadu, venku slota, u mě doma teplo, já zdravá, ale v případě kotěte se toto říci nedalo. Hledalo domov. Nejsem a nikdy nebudu někým, kdo nepomůže tomu, kdo pomoci potřebuje. A bylo tomu i v případě kotěte, které jsem do svého domova přijala. Vůbec jsem netušila, čím kočky krmit, jen jsem z pohádek znala, že pijí mléko. I dala jsem kotěti mléko a do něj nadrobila nějaké pečivo...

Protože zodpovědnost patří mezi mé silné stránky, zavolala jsem kolegyni, milovnici koček, abych se poptala, co kočky potřebují. Ona mi řekla, že je zapotřebí novou kočku domestikovat, zároveň mi řekla, že kočky nesnášejí mléko, že jsou to šelmy, které milují maso, v dnešní době je nutno krmit stravou, jež je dostupná ve speciálních obchodech či některých supermarketech.

I domestikovala jsem kotě, jež jsem pojmenovala Mickou, ukázala jsem jí svůj domov, tam, kde vařím, tam, kde trávím volný čas, tam, kde spím. Ona vše se zájmem pozorovala, až druhý den jsem zjistila, že se v každé místnosti pozvracela. Byla nemocná a potřebovala péči. Dostala ji ode mě. A Mickou se má láska ke světu kočičímu zrodila...

Časem jsem se zaměřila na britské kočky, tato rasa je zvyklá žít v interiéru, nepotřebuje venkovní svět. Kdo už se mnou žil? Krom Micky, která jednoho dne odešla do kočičího nebe (nutno podotknout mnou velmi rozmazlená), to byl Oliver. Zemřel na embolii, něco, co bych neočekávala od sedmiletého kocourka. Pak to byl Vaska, tomu bylo dopřáno čtrnáct let. Asi nejvíc jsem obrečela ročního Seana, jehož v podstatě zabila veterinářka, když mu dala silnou narkózu, z níž už se neprobral.

A dnes? Je tu se mnou téměř čtrnáctiletý kocourek Filip, britská rasa, jak jinak v mém případě, když jsem vystudovala British English. Vytvořili jsme spolu tandem, v němž velí mazaný Filip. Je chápavý jako pes. Rozumí mi, když na něj zavolám. Má své denní rituály, kam bezesporu patří žebrání. Miluje mlsky pro kočky, v žebrání odhazuje svou kocouří důstojnost a dokáže mě natolik emocionálně vydírat, že to nevydržím a mlsku mu dám.

Kdo z politiků říká, že se u nás špatně žije? Radila bych těmto, aby se zašli podívat do čekáren veterinárních lékařů. Bývá tam nabito a platí se tam na dřevo. Mít domácího miláčka není nic levného a i naši senioři jsou na tom natolik dobře, že je v hojném počtu v čekárnách veterinářů najdete. Buď mají psa, nebo kočku jako já.

Když píšu tento blog, Filip leží vedle mě. Vrní a je spokojený, že se mu dobře daří. A o tom život je. Abychom dokázali prožít každý moment, kdy jsme šťastni, kdy vytváříme domov někomu, kdo náš domov potřebuje...