Lufťanda

Muži milují na ženách, co je ženami činí. Je hloupé, když se žena snaží vyrovnat muži v oblastech, které jí od přírody nepřísluší, stejně tak by bylo od muže hloupé, kdyby chtěl rodit děti jako ženy, neb mu to dáno není.

Motto"Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí." (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Pavla Prokopová byla výtvarnice na volné noze a žila v Praze. Svobodná, po třicítce, pěkně tvarovaná žena, s velkým sexappealem, za níž se nejeden muž ohlédl. Léto se jí nechtělo trávit na pražském sídlišti a vzhledem k tomu, že měla spoustu dobrých kamarádů mezi muži, ať zadanými, či nezadanými, měla možnosti trávit léto na venkově. Zamilovala si malou vesničku na severu Čech, s jednou malou chaloupkou, již vlastnil jeden z jejích stálých milenců. Jemu zachovávala přízeň celoročně neb věděla, že jí pomáhá zajišťovat standard. Jak by ne. Oskar. Jednatel velké prosperující firmy, pěkný a sympatický muž, podruhé ženat, dohromady děti čtyři, počítáme-li z prvního svazku dva syny a z druhého dvě dcery. Oskar měl velkou slabost pro Pavliny prsy a ještě větší slabost pro její klín. A pro její nápady. Stačilo zavolat a ona nikdy neodmítla. Stala se jeho oddanou milenkou, ale také mnohdy i psycholožkou, vždy připravená naslouchat, vždy připravená poradit, vždy připravená rozptýlit a posunout jej do výšin tělesných, kam se nikdy nedobral ať již s první, či druhou chotí. Jako výtvarnice disponovala fantazií více než dobrou. A to muži milují. Oskar se jí stal jistotou, že mohla každé léto trávit na jeho chalupě. Peníze ušetřit neuměla,příjem měla nepravidelný, na exotickou dovolenou mohla zapomenout, ani po ní nikdy netoužila, zato vesnička na severu Čech jí splňovala mnohé. Dobívala tu energii pro svou práci, čerpala inspiraci pro pražské dny, rovněž se místní mužská populace vyznačovala značnou vitalitou a v mnohém předčila své pražské protějšky v pozicích manažerských, vesničtí muži se vyznačovali vytrvalostí a připraveností navštívit jeskyňku té či oné ženy. A z té Pavliny muži šíleli a bylo jedno, zda pocházejí z velkoměsta či venkova.

Pavle se dostalo velmi dobrého základu už v dětství. Matka zdravotní sestra na úrazové chirurgii vedla dceru k tomu, aby si vážila života a z ničeho si nedělala velkou hlavy, jestliže nebyl v sázce lidský život. Táta řidič pražské tramvaje s velkým smyslem pro humor svou dceru miloval a dopřával jí jako dítěti hodně radosti a lásky. Z Pavly tak vyrostla sebevědomá žena, vždy dobře naložená, která nikdy nezkazila legraci. Na pražské UMPRUM, kde studovala ilustraci, byli do ní blázni snad všichni kluci, protože to s každým uměla. Nikdy neuvažovala o tom, že by měla být zaměstnána, práce svobodné výtvarnice splňovala její představu o volnosti. Nepotřebovala hmotné statky, zastávala názor, že z matčina těla jsme se narodili nazí, a stejně tak nazí budeme ze života odcházet. Neplánovala žádnou rodinu, nezavazovala se v žádném vztahu, byla jako pták, milovala nezávislost. Věděla, co žena potřebuje, stejně tak dobře rozuměla mužům a věděla, co mají rádi. Byla v trnem oku pražským intelektuálkám, setkávala se s rozličnými kurátorkami na výstavách, nazývala je pseudoženy, nesnášela jejich bezduché plácání o umění, jejich snahu vyrovnat se mužům. Považovala to za stejně hloupé, jako by se muži snažili vyrovnat ženám. Dle Pavly taková intelektuálka ani nevěděla, proč je v kuchyni sporák, jak si poradit s nahým tělem muže, protože intelektuálka má jen plná ústa všelijakých vyčteninek, bohapustých teorií či jim podobné nesmyslům. Pavla měla za to, že pseudoženy nevěděly, co je orgasmus, a vůbec byly neznalé oblastí, v nichž by žena měla být muži nablízku. Protože pseudoženy nejsou v podstatě ženy, když jsou hnány touhou se muži vyrovnat. Kam Pavla vstoupila, jako by se vše rozvlnilo, muži si uvědomili, že jsou muži, ženy počaly žárlit. Žárlily na ni v Praze, žárlily na ni i na venkově.

Vesnička na severu Čech. Jedna hospoda, jeden krámek, jedna poštovní schránka. Muži v létě oblečeni do lehkých montérek, ženy celoročně v zástěrách, ať mladé, či staré. Pokud jde o módu a styl oblékání, kapitalismus sem ještě po více než čtvrt století nedorazil, chodily oblečené ve stejném duchu jako za socialismu. Když sem Pavla poprvé přijela, cítila, že zde prožije cosi jako obrození. Čistý vzduch, všude zeleň, neúnavný zpět ptáků, večerní obloha plná hvězd, babské tlachy, oči mužů, kteří ji svými lačnými pohledy svlékaly. Nikdy se neuměla nudit. Její mysl překypovala nápady. Třeba takový s portréty. Když poprvé přijela, vybalila si a vyrazila na průzkum terénu. Projít z jednoho konce vesnice na druhý zvládla během půl hodiny a to se hodně loudala. Hospoda byla otevřená, měla svůj plán, a proto vešla, aby se setkala s očima všech přítomných mužů. Vše ztichlo. Její pěkné nohy, pohupující se zadeček, pěkná prsa a milý úsměv umlčeli hospodské mlácení slámy, jež osazenstvo vedlo, a všichni se na ni zadívali. "Dobrý den, jsem Pavla Pokorná a přijela jsem z Prahy. Pracuji na takovém projektu, studuji fyziognomii obličejů mužů v Praze, hlavně manažerů a mužů ve vyšších pozicích, a chtěla bych jejich fyziognomii porovnat s obličeji mužů, žijících na venkově." "Ty vole, Franto, vo čem to mluví?" byl pln údivu Pepan Prokop. "Slečno nebo mladá paní, mohla byste nám to říct po našem? Víte, my tady na venkově jsme trochu hloupí," zeptal se Pepan. "Chtěla jsem říct, že mám pro vás nabídku, že bych vás mohla portrétovat, mám tady pronajatou chaloupku, jsem malířka, pak bych v Praze udělala výstavu." "A co by to jako stálo? Říkala jste, že se jmenujete Pavla, můžeme vám tak říkat?" zeptal se Pepan. "Ano, to bychom se už pak nějak domluvili. Podívejte se, já bych tu svou nabídku tady vylepila, a jestli někdo budete mít zájem, napište se mi tam a domluvíme si termín, kdy byste mohli přijít." "Jó, tak to tady nechte a my´to s chlapama probereme," řekne s úsměvem Francek. "A mohli bychom vás pozvat na jednu zelenou? Nebo na rumíček?" "Děkuji, to jste moc hodní, až někdy jindy, dnes v tom horku ne," odmítne Pavla a odchází. "Teda, chlapi, to byla opravdu kost. A myslíte si, že to s tím malováním myslela opravdu nebo jí jde o to, víte, co myslím?" říká Pepan. "Myslíš, pořádně si na vesnici zašoustat, pěkná ženská to je, ale je to Pražanda, ty jsou nafoukaný a ani neví na co ji maj," reaguje Tonda Beránek. "Mně se zdálo, že by si říct dala, tý to kouká z očí, to já poznám, mně se nafoukaná nezdála," rozvíjí úvahy Francek. "Tak tam jdi, ať tě namaluje a ty nám pak řekneš, jestli zůstalo jen při malování," hecují jej kamarádi z mokré čtvrti. "Kluci, klidně se s váma vsadím o metr piv, že tam půjdu a udělám jí to tak, jak žádnej pražskej frajírek, kterýmu se to ani pořádně nepostaví." "Tak jo, bereme tě za slovo, ale jak se přesvědčíme, že k tomu opravdu došlo? Vadilo by ti, kdybysme se dívali od Beránka z půdy? Ty nás neuvidíš, zato my jo, přece by ses před kamarády nestyděl," ponouká ho Pepan. "Vy jste ale volové, heleďte, myslím, že mi v tý chvíli bude ukradený, jestli se někdo dívá, ta ženská by mě dokázala rajcovat jak žádná jiná. Myslím tím naše baby, žádná nemá takový šmrnc jako tahle Pavla." Sázka uzavřena a vše naplánováno na den příští.

Druhý den Francek skončil směnu dříve, ještě před dvanáctou hodinou a vyrazil k Pavle. Stačil se v práci vysprchovat a obléknout se do čistých montérek. Do chalupy bylo lze dostat se bez problémů. Pavla cosi v kuchyni kreslila, když někdo zaťukal na dveře. "Dál," řekla. "Dobrý den, Pavlo, tak já jsem tady na to malování." "Na malování nebo na milování?" zeptá se s jistou provokací. Francek má legraci rád a milování ještě víc, pražské slečny se nebojí, zastává názor, že si dá říct každá. "Teda neřekl bych, že půjdete hned na věc. Mám vás vzít za slovo? A kolik to bude stát?" "Co myslíte, malování nebo milování, nebo obojí?" pokračuje v žertovném tónu Pavla. Francek se jí líbí. Statný chlap s hezkýma očima, plný života, což ona u mužů upřednostňuje. Oba k sobě pociťují přitažlivost. "Dva tisíce, bereš to?" "Jo, jasný." Oba odhodí jakékoli zábrany a podléhají živočišnosti, jež je spojuje. "Kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou." V našem případě Franckovu manželku. Listonošku Marunu. Ta má svou každodenní trasu na kole nejen v jejich vísce, ale rozváží poštu a denní tisk do vesnic v okolí. "Maruno, už jsi to taky slyšela?" zeptá se jí Drahuna Božková. "A co jsem jako měla slyšet?" "O tý pražský rajdě, že sem přijela malovat naše chlapy." "To jsem neslyšela, odkud to víš?" "Ale říkala mi to Beránková, ten její to přinesl včera z hospody, prej tam visí její nabídka, že bude kreslit naše chlapy." "To vůbec nevím, Francek nic takového neříkal." "A víš, kdo je teď u ní? " "To nevím." "Tvůj Francek." "Jak by tam mohl být můj Francek, když je v práci." "Je u ní, viděla jsem ho tam jít a ještě nevyšel." "No to snad ne," při těch slovech Maruna nasedne na kolo a rozjede se směrem k Pražákově chalupě. Francek jsou s Pavlou v nejlepším, ona už měla jeden orgasmus a rozjíždějí další kolo. Najednou Francek zcepení. "Co je, co se stalo?" ptá se Pavla. "Jede sem moje Maruna, tamhle ji vidím, ale odtud se nedá utéct, není tu žádný zadní vchod." "Tak se schovej do stodoly." Francek vyběhne nahý do stodoly a Pavla kopne jeho oblečení pod pohovku v kuchyni a rychle se obléká. Na podprsenku ve spěchu zapomene. Maruna stojí před oknem do kuchyně a civí dovnitř. Pak vejde do chalupy. "Dobrý den, já jsem Vítů, prej tady má být můj muž Francek, viděli ho sem jít." Pavla nehne ani brvou. "To se někdo musel splést, jsem tady sama." "Tak já si tu na něj počkám." Při těch slovech si Vítů sedne, aniž by ji někdo vyzval. Rozhlíží se kolem sebe a pohledem zavadí o povalující se podprsenku na zemi. "Proč se to tu válí, že vám ji Francek strhl?" "Ale nejste zbytečně žárlivá, paní Vítů, jsem nepořádná, můžu nabídnout kafe nebo něco k pití?" "Ne, nic nechci, chci Francka." Uplyne půl hodiny. Dlužno podotknout, že chlapi, pozorující vše z Beránkovy půdy, se řehtají. Viděli běžet Francka nahého po dvoře, a jak zmizel ve stodole. Obě ženy sedí v kuchyni, žádná z nich nemluví, Vítů se začte do novin a Pavla si kreslí. Pak zaslechnou, že někdo jde. Otevřou se dveře a v nich stojí Francek. Nahý není. Je oblečen do nějakých starých hadrů, velkých kalhot, jež ještě pamatují druhou světovou válku, k tomu jakousi halenu, a aby mu kalhoty nespadly, opásal se starým motouzem. Pavla má co dělat, aby nevyprskla ve smích. "Co to máš, Francku, na sobě? A co tady děláš?" ptá se ho překvapeně Maruna. "Co bych měl mít na sobě, ty si nepamatuješ tyhle hadry po dědovi? Vsadil jsem se s chlapama v hospodě, že v nich strávím celý den." "No dobře, ale co děláš tady u mladé paní v těch hadrech, to ses taky vsadil?" "Přišel jsem se zeptat, jestli by mě v těch hadrech namalovala, víš, že má můj děda ośmdesátiny, všichni říkají, že jsem celý on, tak jsem přišel mladou paní poprosit, aby mě v tomto ohozu namalovala a měli bychom pro dědu pěkný dárek a originální." "No nápad to není špatný, ale taky jsi mi to mohl říct, už jdou o tobě drby po celé vesnici, že ty a tady mladá paní spolu víš, co?"" "Jak tě to mohlo, Maruno, napadnout? Copak si spolu dost neužijeme?" "Mladá paní a vy byste Francka opravdu v těch hadrech namalovala?" ptá se Maruna. "Na to můžete vzít jet, určitě ráda, bude to zajímavý model."

Když se následující den Francek s Pavlou opět sešel, oba se nasmáli jeho převleku. "Musel jsem prolézt celou stodolu a pak jsem tam v jednom starém kufru našel tyhle hadry, ty byly moje záchrana." "Já jsem málem smíchy praskla a musím se smát ještě teď," řekla Pavla. Francek sice nemusel,přesto rád kamarádům z mokré čtvrti zaplatil svou sázku o metr piv, Pavla mu vše vynahradila a zařadila si jej do škály svých příznivců a mužů, kteří dokáží s ženou dělat divy a ona s nimi ...