Loajální uklízečka

Vyprávění ženy, která po celý svůj život pracuje jako uklízečka na střední škole, kde zažije dva ředitele

Motto "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Vstupní slovo, 7)

Někdo stráví celý svůj život jako řidič, někdo jako průvodčí a já jsem celý život pracovala jako uklízečka. Na zdejší střední škole. Nikdy jsem své místo nezměnila, změnila se doba, změnily se úklidové prostředky, ale já jsem zůstala stejná. Dnes se takovým pracovníkům říká loajální a někteří za to dostanou i odměnu. Já zatím ne, ale netrápím se tím. Člověk by řekl, že uklízečka jen uklízí, že není příliš inteligentní. Nemám sice žádné školy, ale umím pozorovat. Vidím, co se kolem mě děje, a to si v sobě ukládám. 

Předchozí ředitelka mě přijímala ještě v předlistopadové době. Soudružka, to se jí upřít nedá. Ale dobrá ženská. Nikdy ze sebe nic nedělala, nikdy nejednala povýšeně, když jsme měli nějaká sezení, sedávala s námi, s uklízečkami a se školníkem. A se studenty si ráda povídala, řekla bych, že to byl člověk z lidu. Na nic si nehrála.

Zato ten nový ředitel, který ji vystřídal. Člověk, který zasedal odborům na škole, s ředitelkou táhl za jeden provaz, vyspal se s každou novou a s morálkou byl na štíru, se stal novým ředitelem hned po listopadu 89. Ředitelku ze školy vyhodil a ona nato zakrátko zemřela. Nová funkce mu pěkně stoupla do hlavy. Vstoupil do politiky a já bych jej označila za přeběhlíka. Z jedné strany uteče do druhé, z níž mu to něco nese. Nejdřív ODA, pak ODS a teď přeběhl k ANO. Když vidí, že jde strana ke dnu, přeběhne k jiné. Inu, když se loď potápí, krysy dokáží bojovat o holý život. Řediteli o holý život nejde, ale jde mu o koryto. Aby bylo pěkně plné. Bezcharakternost se mu dozajista upřít nedá. Kolikrát si říkám, že kdyby přišli noví henleinovci, bude ředitel jeden z prvních, kdo se k nim přidá.  A to neplatí jen o jeho politických preferencích. I jeho rodinný život není příkladem morálnosti. První ženu opustil, když se mu narodily děti. Našel si jinou a s ní má také dvě děti. Ač ženat, přesto permanentně nevěrný. Mohla bych vám vyprávět, co jsem kolikrát viděla v tělocvičně. Nebo když jsem na něj narazila v kabinetě. Zrovna si to chtěl rozdat s novou tělocvikářkou, ten její manžel byl svého času primátorem ve městě. Hanba mluvit. Dvě manželství mu očividně nestačila. Namlsal se v politice, myslí si, že i v manželství platí stejná pravidla. 

Jednoho léta jsem ho ve škole přistihla s podnikatelkou, která je dobře známá v našem městě. Rozvedená. Její manžel neodpovídal jejím představám. Obyčejný kominík, s nímž se raději rozvedla. A hledala nového muže. Jestli svobodný či ženatý jí bylo jedno. Hlavně aby s ní šel k oltáři. Ředitel z toho cítil novou šanci, jak se někam vydrápat, a svou druhou manželku opustil. Aby se oženil s novou běhnou, spíš lehnou, protože ta jeho podnikatelka si dokázala lehnout před kdekým. Ta mu pro změnu poskytla finanční prostředky, na které jeho bývalé manželky nedosáhly.

Roky utíkají, mně už se čas posunul k důchodu. Ředitel má už dávno důchodový věk, ale na odpočinek se nechystá. Drží se teplého hnízda zuby nehty. Proč taky ne. Má za to dobré peníze, ve škole ho člověk nevidí, a když jej potká, dává najevo, že má moc. Svou zástupkyni si zvolil sobě rovnou, charakterově je ta ženská na tom obdobně jako její šéf. Jak ta dokáže řvát. Ale drží ji manžel, má vliv v politice. I když se řediteli blíží sedmdesátka, neměl slitování s důchodci ve škole, všechny je vyházel, prý stojí školu moc peněz. Ale co on sám? Už by měl být v důchodu a žezlo předat někomu mladšímu, někomu, kdo není profláknutý. Ale je vůbec někdo takový? Někdo slušný, který si ze školy jen neudělá dobrý zdroj příjmů? Když se tak kolem sebe rozhlížím a vidím, jak se dnešní lidé chovají, bývá mi z toho úzko. A vzpomínám. Raději se uzamknu do vzpomínek, abych si nemusela uvědomovat neslušnost, kterou dennodenně vidím. Ředitel se jen fláká, jeho zástupkyně na všechny jen řve, kantoři jsou vulgární a o studentech ani nemluvím. Celý svět se cvrkl do sprostoty, mobilů a ze životů se vytrácí lidské teplo a porozumění. A mně je to líto. Moje maminka vždycky říkala o lidech, kteří se neumí chovat, že mají chování řeznického psa. Nevím, jak se řezničtí psi chovají, o psech bych řekla, že se mnohdy chovají líp než lidi. Nebo snad ne?