Lívanečky

Zamyšlení nad kvalitou českého stravování, co je návštěvníkům kaváren, restaurací či školních jídelen. nabízeno.

Motto "Falešné váhy jsou Hospodinu ohavností, kdežto v přesném závaží má zalíbení." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

"Nedáš si něco k tomu čaji? Nabízejí tu palačinky, lívanečky nebo linecký koláč," říká mi moje kamarádka Vlasta. "Ne, víš, jak na tom jsem, moučným jídlům se vyhýbám," odmítám, i když vím, že bych si něco dala. Jsem však na sebe přísná, nechci vypadat jak autobus, sladké jen k snídani, někdy hřeším i odpoledne, teď už je večer a my jdeme na koncert. Sladké je v tomto čase přísně zakázáno, (já si to zakazuji, abych zabránila hryzání svědomí, že nemám žádnou kázeň). Alespoň v mém případě. "Ale já si je dám, můžeš ochutnat jen jeden, z toho přece neztloustneš, objednám i jeden řez lineckého" naléhá Vlasta. Kývnu tedy, představě sladkých lívanců se těžko bráním, a to ani nemluvím o lineckém, i když si to v duchu vyčítám.

Když nám číšník přinese čaj a lívanečky, ještě jej Vlasta poprosí o jeden talířek. Aby se se mnou mohla podělit o sladké pokušení, aby nehřešila jen ona. A tak se přede mnou objeví lívaneček, spíš bych řekla lívanec s povidly a kysanou smetanou. Na pohled to vypadá dobře, pouze tvar je poněkud nepravidelný. První sousto. Stačí první sousto, abyste si uvědomili, že máte v ústech něco, co jako lívanec vůbec nechutná. Jakási hmota bez jakékoli chuti, jediné, co cítíte, je chuť povidel a smetany. "To je tedy blaf, konstatujeme shodně." Ochutnám pro změnu linecký řez a mám pocit, že je tak suchý, že je uměním posunut jej dále do trávicího traktu. Přitom jsme v hezké kavárně, jejímiž hosty jsou zejména zahraniční turisté. Lívanec se sníst nedá, Vlasta jich má celkem tři. Linecký řez dře v ústech, máte ho plnou pusu a nechce se sunout dále. Když přijde číšník, nedá mi to, abych mu neřekla "Musím vám říci, že sice nejsem profesionální kuchařka, ale tohle bych nikdy nikomu nedala. Je to bez chuti, jen vzhledově to připomíná lívanec, ale jinak nic. To platí i o lineckém, měli byste podávat návod, jak jej jíst, nebo má snad pekař zkušenost s krmením hus? Můžete to vyřídit kuchaři?" "Omlouvám se, paní, víme, že to není dobré, připravujeme to z mraženého polotovaru," vysvětluje číšník. "A máte tady vůbec něco dobrého? Co chutná?" ptá se Vlasta. "Jedině zmrzlinový pohár."

V některých restauracích dlouho čekáte na jídlo. A když se konečně dočkáte, pak se číšník ani neomluví. A není výjimkou, že jídlo není teplé. Stále nám chybí větší profesionalita, kam patří čisté stoly a příbory, příjemný personál. V některé restauraci vaří dobře, ale číšník vám dá najevo, že jej obtěžujete. A požádáte-li jej o něco, je nepříjemný. Kolikrát si v duchu říkám, kdo takový personál zaměstnává. Jako majiteli restaurace by mi mělo jít o to, aby byla má restaurace nejlepší.

A co takové školní jídelny. Pamatuji si, že jsem měla sousedku, jež pracovala jako kuchařka ve školní jídelně. Do práce chodila s lehkou taškou, když se vracela domů, sotva tašku unesla. Její rodina měla zajištěné stravování po celý týden. Na čem kuchařky ošidily děti, o to víc si domů odnesly. V některých školních jídelnách vaří z připravených mražených polotovarů, polévky se připravují z prášků a výsledek takového jídla je blaf. Blaf, který nikdo nechce jíst, a když se maso nesní dnes, zítra na nás čeká haše, což jsou rozemleté zbytky masa, které nikdo den předtím nejedl. Myslím si, že rodiče tak zbytečně utrácejí peníze, protože se jejich dítě ve školní jídelně nenají. Dojídá se až doma.

Vzpomínám si na jednu historku, když můj syn chodil do školky. Jednou jsem se jej cestou domů zeptala "Tak, co jste dnes měli, Ivánku, dobrého k obědu?" "Ale nic dobrého, maso bylo bez chuti, bylo jako žvejkačka a ty víš, že mám rád jen jahodovou." Přejme si, abychom se v restauracích, kavárnách či školních jídelnách nesetkávali s čímsi, co dobře dokázal vystihnout můj syn už ve svých třech letech...